První "blacklist" v dějinách? Cornelius Sulla: Muž, který terorem změnil antický Řím

Občanská válka mezi "optimáty" ("sullovci", tedy konzervativní senátorský blok) a "populáry" ("mariovci", kteří prosazovali další demokratizaci státního zřízení na úkor senátu) z 80. let 1. století př. n. l. vynesla do čela římské říše Sullu (138 – 78 př. n. l.)

Důvod, jak se dostal k moci, nabízí například řecký historik Plútarchos (46 – 127 n. l.): „Je-li rozštěpen národ, i zloduch pak dosáhne pocty, jako tehdy v Římě, kde byl lid tak pokažen, a římské státní zřízení (tj. republikánské) trpělo všemi neduhy. A proto nebylo nikterak divné, že se Sulla dostal k vládě tam, kde ve shromážděních zabíjeli syny konzulů, kde hned sahali po zbraních, kde si za zlato a stříbro kupovali vojáky, kde zaváděli nové zákony ohněm a mečem a násilím potlačovali ty, kteří se jim stavěli na odpor.“

Sulla se poprvé pokusil reformovat římskou republikánskou ústavu v roce 88 př. n. l., když se urychleně vrátil z války proti Mithridatovi VI., aby "osvobodil" Řím od mariovců. Podle dochovaných pramenů (historik Appiános, 90 - 160 n. l.) táhl s vojskem do centra Říma a na úsvitu svolal lid do shromáždění. "Bylo navrženo, aby nebylo předloženo lidu nic, co by napřed neprojednal senát. Mělo se tak zabránit tomu, aby chudí a opovážliví nedávali svým hlasováním podnět k dalším rozbrojům, místo aby platila opatření bohatých a rozvážných."

Především byla omezena moc tribunů lidu. Ti měli nebývalé pravomoci a vlastně vládli Římu. Byli dokonce osobně nedotknnutelní. Sulla tedy jednoznačně směřoval k autokracii – s pomocí armády okleštil pravomoci nejmocnějších úředníků a dosadil do senátu své stoupence. Poté se opět vydal bojovat proti Mithridatovi, vládci Bosporské říše (dnešní severovýchodní Turecko).

Na podzim roku 83 př. n. l. se Sulla vrátil do Říma (s Mithridatem byl uzavřen mír) a následující léta vešla do dějin po názvem "Sullova diktatura". V roce 82 př. n. l. lidové shromáždění ustanovilo Sullu zvláštním zákonem ("Lex de Sulla dictatore") neomezeným vládcem na dobu neurčitou s titulem "Dictator legibus scribundis et rei publicae constituendae" (diktátor pro sepsání zákonů a uspořádání státu).

Prameny tvrdí, že "Sulla osobně pokládal za žádoucí, aby se za dané situace obnovila v Římě hodnost diktátora, ačkoli se od této zvyklosti ustoupilo už před čtyřmi sty lety." Sulla prý nechtěl tento úřad zastávat neomezeně dlouhou dobu (to by bylo ústavně nepřípustné; diktátor mohl být zvolen jen na půl roku), nýbrž jen tak dlouho, "až v Římě, Itálii a celé říši ustanou rozbroje a bude platit pevný řád."

Sulla vydal soubor zákonů k uspořádání státu - Corneliovy zákony (Leges Corneliae), jimiž do praxe uvedl to, o co se pokusil již v roce 88 př. n. l. V platnosti byly až do roku 70 př. n. l., kdy je Caesar a Pompeius pozměnili.

Asi nejtvrdším opatřením byl "Lex de proscriptione", který zavedl proskripce. Šlo o veřejný seznam nepohodlných lidí, kteří mohli být kýmkoli beztrestně zabiti. Tento "blacklist“ mohl být kdykoli průběžně doplněn o další jména. Proskripcím padlo za oběť asi 90 senátorů a 2600 jezdců (šlechticů). Sulla si dále nechal zřídit tělesnou stráž, respektive jakousi osobní armádu (sbor takzvaných corneliů měl 10 tisíc mužů). Další zákon zvýšil počet senátorů z 300 na 600 (v senátě zasedalo 75 procent Sullových přívrženců).

"Lex de provinciis ordinandis" zavedl praxi, kdy konzul (či prétor) musel být nejprve jeden rok v Římě (tj. velel armádě na území celé Itálie až po říčku Rubicon) a teprve následující rok odcházel do provincie s titulem prokonzul (či proprétor) a armádě mohl velet jen ve "své" provincii. Proprétor spravoval již pacifikovanou provincii, prokonzul pak tu, v které bylo zapotřebí mít armádu neustále. Tohoto zákona později využili římští císařové, kteří byli většinou konzulové a prokonzulové zároveň, čímž získali vrchni velení nad celou římskou armádou a neomezenou moc ve všech provinciích.

Sulla bývá za ústavní změny kritizován. Na jeho obhajobu lze ovšem říct, že to byl právě on, kdo začal tak ohromnou říši systematicky spravovat. Řím byl původně jen město a přilehlé oblasti, čemuž odpovídala i skromná městská správa. Její efektivita ale vzala za své, jakmile začali Římané dobývat Evropu. Jak mohl úředník (konzul) sídlící v Římě mít kontrolu například nad Hispánií? Není proto divu, že se našlo pár "dobrodruhů", kteří odmítali příkazy z města Řím poslouchat a zřizovali si vlastní vojska. To už se ale dostáváme k občanské válce mezi Caesarem a Pompeiem.

Ještě na skok zpět k Sullovi. Často se řeší otázka, proč se roku 79 př. n. l. dobrovolně vzdal moci. Tento fakt nedokázala pochopit již antická historiografie: Plútarchos se přiklání k názoru, že důvodem rezignace byla nemoc a únava (Sulla zemřel zakrátko v roce 78 př. n. l.).

Appiános uvádí, že Sulla byl přesycen válkou i Římem a oblíbil si venkovský život. "Je neuvěřitelné, že neměl strach prohlásit se za řadového občana, ačkoli v jeho válce přišlo o život více než deset tisíc mladých mužů a ačkoli sám zahubil mezi svými nepříteli devadesát senátorů, asi patnáct konzulů, dva tisíce šest set jezdců včetně vyhnanců, jejich majetek zabavil a mnoho mužů dal pohodit bez pohřbu. Nezalekl se ani jejich příbuzných doma, ani psanců, ani měst, jimž zničil akropole, strhl hradby, vzal pozemky, peníze, výsady. Takovou měl tento muž odvahu a štěstí. Propustil svou tělesnou stráž a sám se s přáteli procházel dlouhý čas na foru. Lid na něj stále pohlížel se strachem."