Jak teroristé vstoupili do dějin? V Evropě řádila RAF a nešlo o letectvo

Jednoho z hlavních protagonistů pohnutého období na přelomu 60. a 70. let ve Spolkové republice Německo jsme opustili v době, kdy byl zatčen na berlínském hřbitově při předávání zbraní. Jestliže si policie myslela, že tím otupila ostří stále agresivnějších teroristů, byla na obrovském omylu. Záhy se o něm měla přesvědčit při akci, která otevřela druhou etapu existence RAF, kdy se nejčastěji hovořilo o její frakci nazývané nejčastěji skupina Baader-Meinhof.

Nejdřív bylo potřeba dostat Andrease Baadera z vězení. V tomto směru sehrál významnou roli nový vedoucí RAF, právník a obhájce Baadera a jeho spolupachatelů, dr. Horst Mahler. Tehdy čtyřiatřicetiletý absolvent berlínské Freie Universität, momentálně v čele celé skupiny, naplánoval útěk s precizností sobě vlastní. Dle jeho vyjádření chtěl Andreas Baader napsat publikaci o organizaci předměstské mládeže. Nikomu nepřišlo divné, že Baader měl pouze základní vzdělání a byl hodnocen jako člověk, "mající zájem jen o zločin, zbraně a sex". Mahler mu vyjednal několik návštěv s advokátkou dr. Gretou Weitemeier a policie se vůbec neobtěžovala prověřit, o jakou osobu jde. Záhy by totiž zjistila, že legitimace doktory je padělaná a advokátka je ve skutečnosti Baaderova milenka Gudrun Ensslin. Ta svému komplici předala při osobních rozhovorech všechny nutné údaje k nadcházející akci.

Baader dostal povolení navštívit studovnu Německého ústředního institutu pro sociální otázky, nacházející se v berlínské čtvrti Dahlem. Tam se měl setkat s přidělenou konzultantkou, jíž byla nám dobře známá Ulrike Meinhof. Ani tohle spojení policie neprohlédla. Spokojila se s tím, že dne 14. května 1970, kdy měl Baader poprvé zamířit do studovny, uzavřela budovu pro veřejnost a ředitelce Gertrudě Lorenz zmínila, že se dostaví konuzltantka Ulrike Meinhof. Tu také ředitelka po osmé hodině pustila dovnitř. Novinářka měla u sebe příruční tašku, ve které se nacházela pistole s ostrými náboji.

V 9:33 se do studovny dostavil Baader za asistence dvoučlenné eskorty. Muži zkontrolovali okna, sejmuli vězni pouta a hlídali dveře. Zhruba po půldruhé hodině zazvonily u dveří dvě dívky a dožadovaly se vstupu kvůli materiálům pro disertační práci. Archivář Georg Linke je v rozporu s nařízením pustil do předsálí. Šlo o další dvě členky skupiny Irene Görgens a Ingrid Schubert. Druhá jmenovaná záhy vpustila do budovy čekajícího Hanse-Jürgena Bäckera. Ten vpadl dovnitř s pistolí a kuklou na hlavě. Jakmile ho Linke spatřil, pokusil se o útěk, ale Bäcker ho bez varování zasáhl do břicha. Archivář se ale doplazil do své kanceláře a přes okno navzdory těžkému zranění utekl. Trojice poté vyhrožovali ředitelce, že při jakémkoli pokusu o poplach bude zlikvidována a zamířili do studovny. Tam přinutili strážné, aby složili zbraně - Ulrike mezitím otevřela okno a s Baaderem vyskočili. Za nimi utekli i ostatní, jenom Ingrid Schubert se pokusil jeden z členů eskorty chytit - naštěstí pro něj měla dívka jen pistoli s plynovými náboji, i tak se ale z jeho sevření vymanila. Venku všichni naskákali do připravené Alfy Romeo, za jejímž volantem seděla další příslušnice RAF Astrid Pröll. 

Útěk nebezpečného vězně a postřelení člověka, který neměl s případem nic společného do značné míry obrátily veřejné mínění proti RAF. Ti zatím deklarovali své cíle velice svérázným způsobem. Z Francie pozvali někdejší modelku, nyní renomovanou novinářku a filmovou producentku Michèle Ray-Gavras, aby dodala jejich existenci patřičný punc. Za její asistence vyhlásili svůj program, který ovšem nikdy nenaplnili - ozdravení německé konzumní společnosti vystřídaly teroristické útoky, vykrádání bank a později i únosy.

Policie marně pátrala po uprchlém vězni, ten jako by se do země propadl. Přitom v září Baader a jeho komplici realizovali několik bankovních loupeží, přičemž největší "rána" se jim povedla 29. září 1970. Je neuvěřitelné, že během tohoto dne vykradli tři banky a odnesli si z nich částku 200 000 marek. Akce prováděl Baader, Mahler se takticky držel v pozadí a pouze operace plánoval. Po onom dni ale usoudil, že bude lepší přesunout Baadera a nejznámější členy RAF mimo Německo, proto kromě něj ještě Gudrun Ensslin, Ulrike Meinhof a dalšího zabijáka Jana Carla Raspeho poslal do Jordánska, aby se ve výcvikovém táboře Lidové fronty pro osvobození Palestiny něčemu přiučili.

Po návratu mělo dojít k dalším akcím s cílem získat dostatek peněz nejen na zbraně, ale i na osobní požitky členů bandy. Muži si pořizovali rychlá auta, ženy zase nakupovaly šperky, šaty a drahou kosmetiku. A je neuvěřitelné, že ačkoli bylo po hlavních členech RAF vyhlášeno pátrání, policie byla stále v defenzívě.

A tak jí musel pomoci Hans-Jürgen Bäcker. Těžko říci, jak na tom byl mentálně, ale podle pozdějších výpovědí se nedokázal vyrovnat s faktem, že postřelil člověka, což je u teroristy zajímavá situace. Všechno vyřešil tím, že se dobrovolně přihlásil na policii a uvedl adresu jednoho z bytů, kde se nejužší vedení scházelo. Tam byl také po policejní akci lapen Horst Mahler společně s trojicí dívek: vedle Brigitte Asdonk se tak ramenu spravedlnosti dostala do ruky i Ingrid Schubert a Irene Görgens. Mahler byl po čtyřech letech odsouzen k úhrnnému trestu 14 let, ale byl už v roce 1980 propuštěn (zajímavé je, že ho obhajoval Gerhard Schröder, pozdější předseda SPD).

Mahlerovým zatčením se zvýrazňuje role Baadera, ale dochází také na mnohem tvrdší a brutálnější metody. Členové RAF především rozhodli, že za zradu musí být zlikvidován Bäcker, o což se dvakrát pokusila Astrid Pröll, ale neměla jistou ruku. Pak nastalo téměř dvouleté řádění, kdy prim hrálo násilí, rozsévání strachu, loupeže, přepady a únosy.

Skupině se začalo říkat Baader-Meinhof gang a policie dokonce vedla speciální složku mapující jejich aktivity, ale nebýt všímavých civilistů ve Frankfurtu nad Mohanem, kdo ví, jak dlouho by rozbití hlavní části RAF trvalo. Po oznámení občanů, že se v jedné garáži blízko hřbitova téměř v centru města scházejí podivné existence disponující drahými vozy, policie konečně zjistila, že si garáž pronajali dva muži s falešnými doklady. Zakrátko bylo jasné, že jde o Baadera a jeho komplice Holgera Meinse. 

Zátah byl připraven na 1. června 1972, ale málem skončil opět neúspěchem. Problém spočíval v tom, že na dohled místa stála budova hessenského rozhlasu. Jedna přespříliš aktivní pracovnice zaregistrovala podivný ruch v ulici a dala avízo televizním štábům a novinářům. Tím byla celá akce ohrožena a policie musela zasáhnout dříve, než měla celou oblast pod kontrolou. Nejdřív se pokusili příslušníci zvláštních jednotek zlikvidovat třetího muže ve funkci hlídky. Ale Jan Carl Raspe nebyl žádný ustrašený kluk, vytáhl zbraň a podařilo se mu prostřílet z obklíčení. Tím jednak rozptýlil síly policie a varoval své kumpány. Nakonec ho část jednotky zahnala do zahradní části vedle garáže, kde se neměl jak krýt, po deseti minutách se tedy vzdal.

Do garáže házeli policisté slzotvorné bombičky, proto Meins a Baader otevřeli vrata, aby se zbavili dýmu, a přes barikádu ostřelovali muže zákona. Obě strany pálily o sto šest, pak jeden z ostřelovačů ve snaze zničit Baaderovu zbraň zasáhl Andrease do stehna. Přesto ještě téměř půldruhé hodiny opětovali oba muži palbu, pak Meins kapituloval. Musel se svléknout do naha a poté byl eskortován do vězení, za ním, rovněž nahý, ale na nosítkách, následoval do nemocnice Baader.

O pouhých šest dní později, tedy 7. června 1972 se díky vnímavosti jedné prodavačky v módním boutique  na ulici Jungfernstieg podařilo lapit Gudrun Ensslin. Že tato žena byla na leccos připravená, naznačovala její ostře nabitá pistole ráže 7,62 v kabelce. Ačkoliv na policejním komisařství obhajovala svou novou identitu a představila se jako Margareta Reins, bylo jasné, s kým má policie čest a následoval transport zajaté do Essenu.

Černých čtrnáct dní se pro RAF naplnilo 15. června 1972, kdy na hannoverské policejní oddělení ve čtvrti Langenhagen třiatřicetiletý učitel Fritz Rodewald s tím, že ho oslovila neznámá žena s žádostí, aby poskytl svůj byt dvěma jejím přátelům. Pedagog sice v minulosti občas ubytování nabízel, ale výhradně svým přátelům. Bylo mu divné arogantní jednání ženy, navíc ji vůbec neznal. Záhy se ukázalo, že udělal dobře, když informoval policii. Ještě téhož večera zajistila policie v telefonní budce nedaleko bytu člena RAF Gerharda Müllera. Na něj čekala v Rodewaldově bytě, kam předtím s Müllerem násilně vnikla, Ulrike Meinhof. Tím se de facto uzavřela první část existence RAF, protože hlavní protagonisté se ocitli do jednoho pod zámkem, ovšem ta následující byla ještě dramatičtější a rozšířila se i za hranice Spolkové republiky Německo. Vedle únosů významných osobností veřejného života přibyl i terorismus letecký a dokonce došlo ke krvavému incidentu na olympijských hrách.