Rote Armee Fraktion? Německé přepady, únosy, škody a mrtví

Konec 60. let v Evropě byl obdobím velice neklidným. Pokud bychom nastavili pomyslný kotel událostí a nalili do něj veškeré ingredience, pak to není zjištění překvapivé. Hnutí hippies, padající zábrany ve vztazích a sexu, otevřená revolta mladých, zejména studentů, vietnamský konflikt, který vyvolával protesty i v oblastech, které s ním neměly nic společného. Třicet let po konci druhé světové války bylo připraven pódium pro další dramatické představení, do něhož významně zasáhli členové skupiny, která si zvolila název Rote Armee Fraktion.

Německá spolková republika byla považována v 60. letech minulého století za "hospodářský zázrak". Ze země zničené válkou se díky obratné politice a zejména pomoci ze strany USA stala prosperující oblast. Objevovalo se však stále více těch, kteří toto spojení označovali doslova za kolaboraci, nebyli nadšeni přítomností americké armády na svém území a zejména přítomnosti Američanů ve Vietnamu. Vznikala různá hnutí, do povědomí Němců vstoupil například Alfred Willi Rudolf "Rudi" Dutschke (1940-1979), jedna z významných postav SDS (Socialistický německý studentský svaz), vzrůstal názor, že otcové studentů se příliš nechali ovlivnit momentální situací a de facto se vůbec nevypořádali s traumatem II. světové války. 

Pokud byli Dutschke a jemu podobní bráni ze strany politických špiček jenom jako neškodní pomatenci, módně propagující socialismus, události z 2. června 1967 už byly značně tvrdým prohlédnutím. Perský šáh Rezá Páhlaví byl vnímán německým opozičním hnutím jako prototyp bezohledného diktátora, jehož hlavním záměrem je hromadění majetku. Oficiální pozvání jeho osoby a manželky, císařovny Farah Diby, bylo považováno bezmála za provokaci. Jeho berlínská návštěva měla proběhnout za bouřlivých protestů a demonstrace, organizované SDS, proto nebyly brány na lehkou váhu. Do akce byla povolána policie, ale jak se později ukázalo, jen málokdo měl představu, proti komu vlastně zakročit. 

K prvním střetům v berlínských ulicích došlo v podvečer, kdy se manželský pár podle oficiálního protokolu měl v budově Opery účastnit představení Mozartovy Kouzelné flétny. Nejdřív se do sebe pustili hloučky německých studentů a iránských přistěhovalců, kteří byli vybaveni transparenty velebící osobu šáha a jeho rodiny. Násilí nešlo zastavit a po několika desítkách minut už byla situace naprosto nepřehledná, takže policie vyrazila do akce. Lidově řečeno řezala přítomné hlava nehlava, takže záhy skončilo v sanitkách na čtyřicet zraněných. Nejhorší čin však přišel vzápětí. 

Skupinka demonstrantů se dostala do slepé uličky a byla napadena jednotkou policie, která začala přítomné zpracovávat obušky. Jeden mladík upadl na zem a sedmadvacetiletý Benno Ohnesorg mu chtěl pomoci vstát. V tu chvíli k němu přiskočil Karl-Heinz Kurras a zezadu prostřelil Ohnesorgovi hlavu. Podle očitých svědků bránila policie zdravotní službě přístup k postřelenému, dokonce zmlátila i nemocniční sestru, která se snažila zjistit jeho stav.

Kurras byl příslušníkem kriminální služby a jeho případ poté vyvolal další rozhořčení. Po soudní frašce byl pachatel odsouzen ke trestu v délce 30 měsíců, ale jeho čin byl později překvalifikován jako nutná sebeobrana a Kurras byl propuštěn a vrátil se zpět do služby. Vůbec se nebralo v úvahu, že Ohnesorg byl neozbrojený a policii nekladl odpor. 

V tomto směru vyznívá zajímavě další zjištění, datované do roku 2009, že Kurras byl agentem Stasi, státní bezpečnosti NDR. Je proto s podivem, jak se mohl infiltrovat na poměrně významné místo v policejním systému Západního Berlína a ještě vyváznout z poměrně komplikované šlamastyky, protože lze jen těžko předpokládat, že by soudruzi z Moskvy měli natolik dlouhé prsty, aby ho zbavili obvinění. Navíc, když po tomto incidentu Stasi údajně přerušila s Kurrasem styky, aby nebyla kompromitována.

V té době už se znali dva z nejvýznamnějších protagonistů následujících událostí. Andreas Baader (1943-1977) byl krajně rozporuplnou postavou. Zatímco jeho pozdější spolubojovníci byli studenti vysokých škol, on jediný neměl ani maturitu. Vystřídal několik zaměstnání, dokonce krátký čas pracoval v redakci Berliner Zeitung, odkud ho však záhy vyhodili. Rozhodující pro něj bylo setkání s Gudrun Ensslinovou právě v době studenstkých bouří.

Rodačka ze Stuttgartu byla o tři roky starší než Baader, narodila se v rodině faráře a dospěla až ke studiu jazyků na univerzitě v Tübingenu. Tam se seznámila s Bernwardem Vesperem, jehož otec Willy byl známý a protěžovaný nacistický spisovatel. Ti dva si padli do oka a možná naivně chtěli pomoci Německu. Jenže jejich názory se postupně rozcházely, paradoxně je ještě víc rozdělilo narození syna Felixe. Vesper byl dalším z těch, kteří si jenom hráli se slovy a sledovali vlastní cíl - podobně jako otec se chtěl stát spisovatelem, ale jeho značně zmatený život skončil v roce 1971 sebevraždou v psychiatrické léčebně.

Gudrun o něm už dávno nevěděla. Sedmadvacetiletá matka se pohybovala od zdi ke zdi. Hlásala čistotu vztahů, což jí nebránilo si zahrát v pornofilmu, pak se rozhodla vstoupit na politickou scénu. Když jí do života vstoupil Baader, v té době už také otec dítěte, které zplodil s malířkou Elinor Michelovou, zaimponoval jí nejen vzhledem, ale také rozhodnost - nedokázalo ho nic zastavit, uměl improvizovat a řešit vzniklé problémy. Zpočátku se jejich revoluční činnost omezila pouze na pobyt v posteli a plánování velkých činů. Rok po událostech kolem návštěvy Páhlavího se rozhodl Baader, Ensslinová a jejich dva kumpáni Thorwald Proll a Horst Söhnlein konečně jednat. Vybrali si obchodní domy Kaufhof a Schneider ve Frankfurtu nad Mohanem, umístili do skříní v jejich interiéru sáčky s hořlavým materiálem. Požáry skutečně vzplály 2. dubna 1968, ale příliš velké škody po nich nezůstaly. Po akci čtveřice sdělila Deutsche Press Agentur, že nešlo o čin materiální, nýbrž politický. "Chtěli jsme vyvolat morální  rozhořčení u těch lidí, které vůbec nepobouří, když u snídaně čtou o Vietnamu a podobných hnusných věcech," znělo jejich vysvětlení.

Novodobí bojovníci za lepší NSR byli buď krajně bezstarostní nebo sledovali určitý záměr, protože už druhého dne je měla policie všechny pod zámkem. Z prakticky triviálního činu se stala událost dne, mohutně podporovaná a sledovaná z obou stran. Někteří se z ní dokonce snažili vytěžit nutný politický kapitál. Případ sledovala pečlivě i redaktorka časopisu Konkret Ulrike Röhlová, později Meinhofová (1934-1976). Její manžel Klaus-Rainer Röhl byl zakladatelem časopisu, který však přes zamýšlené velké ambice skomíral. Nestal se politickým plátkem vysoké úrovně a Röhl se proto odhodlal významné obměně - předělal ho na pornografický magazín.

Ulrike vyznávala absolutní pacifismus a měla za sebou těžké životní osudy. Když s manželem Röhlem čekala dvojčata, lékaři ji diagnostikovali nádor na mozku a rozhodli se k předčasnému porodu. Právě tyto skutečnosti byly později zmiňovány jako zásadní v jejím záhadném obratu - proč se z pacifistky stala teroristkou. Dodnes se ale neví, zda šlo o důsledek depresí po operacích nebo vydírání ze strany Baadera & spol. V každém případě se účastnila soudních jednání a postupně u ní začala narůstat náklonnost až nekritický obdiv čtveřice obžalovaných.

Soudní líčení, ve kterém zastupoval obviněné advokát Horst Mahler, skončilo v listopadu 1969 jejich odsouzením na tři roky. Podle platných zákonů se obhájce odvolal a odsouzení mohli do doby opětovného projednání případu zůstat na svobodě. Prokazatelně v té době spáchali několik loupeží, které jim vynesly slušnou částku, a když se nástup do vězení stal aktuálním, kromě Söhnleina se sebrali a utekli do zahraničí. Baader, Ensslinová a další stoupenkyně jejich cílů Astrid Pröllová zamířili do Paříže, kde žili v domě novináře Régise Debraye, který byl v tu dobu vězněn v Kolumbii. Další část skupiny se nacházela v Itálii, kam také pařížské trio zamířilo přes Švýcarsko ve chvíli, kdy jimi rozhazované peníze došly. Jenže Apeninský poloostrov pro ně nebyl rájem, nedařilo se jim obstarat si ani další prostředky, a tak se vrátili do Německa s tím, že se na ně možná zapomnělo. 

Studentské hnutí se mezitím začalo štěpit na různé skupiny, z nichž se většina stala méně či více militantními. Pro mnohé bylo možná překvapivé, že jednu z nich vedl právě nám už známý právník Mahler. Právě k té se připojil Baader se svou suitou a plánovali velké akce. K těm ale bylo potřeba zbraní, protože chystané akce už neměly být jen plamennými agitkami nebo podpalováním obchodních domů, které Baader později popsal následovně: "Neměli jsme v úmyslu ohrozit lidi a také jsme nechtěli založit požár. Akce měla zasáhnout kapitalistické monopoly a pojišťovny, které se tak jako tak topí v nadměrných ziscích."

Od té doby se plno věcí změnilo. Opět tu je začátek dubna, tentokrát třetí den tohoto měsíce roku 1970 a na berlínském hřbitově se koná konspirační schůzka. Mahlerova skupina tu má převzít tolik očekávané zbraně, ale nikdo netušil, že v okolí je také policie, která si na výtečníky políčila. Jako v mnoha případech skončil zásah jen malým úspěchem, v poutech skončil pouze Baader, protože zbytek skupiny využil nepřehledného terénu a tmy a zmizel. 

Baader se dostal do vězení, ovšem záhy bylo především jemu jasné, že ho ostatní nenechají na holičkách. Především Horst Mahler, stále vedený jako bezúhonný právník, navštěvoval svého klienta a připravoval ve spolupráci s Ensslinovou a rovněž Ulrike Röhlová-Meinhofová způsob, jak svého kumpána dostat zpoza mříží. To už ale budou vystupovat pod jménem Rote Armee Fraktion, jemuž se bude také říkat Baader-Meinhof Gruppe.