Zbraň, jejíž výroba probíhala v přísném utajení? Proti Němcům se z nenadání vyřítila ocelová monstra

Plán pro nasazení nové zbraně, vyvíjené v přísném utajení, byl zdánlivě jednoduchý - tanky měly dosáhnout nepřátelských linií zhruba pět minut před pěchotou, které by otevřely cestu přes ostnaté dráty překážky a zákopy. Skutečný obrázek bojiště mezi obcemi Flers a Courcelette byl ale jiný. Do boje se dostalo pouze 32 (podle některých zdrojů 36) tanků a jen polovina z nich byla schopná držet krok s pěchotou a zapojit se do boje alespoň současně s muži, kterým měly otevřít cestu.

Některé z posádek hlučných ocelových oblud, v jejichž útrobách se mísily výpary benzínového motoru s pachem střelného prachu z děl a kulometů, dokonce ztratily orientaci a zaútočily na vlastní jednotky. Ty z obrněnců, kterým se průlom frontové linie podařil, ale dokázaly vnést do řad německých obránců pořádnou paniku. Například ve Flers jeden z tanků dosáhl hlavní silnice, cestou mohutně ostřeloval okolí a za ním pospíchali jásající britští vojáci.

Většina ze strojů ale svůj úkol nesplnila, často je vyřadily mechanické poruchy, některé tanky také doplatily na nepřátelskou palbu. Útok z 15. září 1916 pak sice dokázal proniknout zhruba dva kilometry do hloubi německého území, to ale bylo vše. Brzy se objevili kritici unáhleného nasazení nové zbraně (patřil mezi ně i Winston Churchill, jinak velký zastánce tanků). Poukazovali například na to, že byl promrhán moment překvapení, který mohl sehrát úlohu při rozsáhlejším tankovém útoku.

"Bylo to velmi užitečná zkouška," tvrdil ale jeden z velících důstojníků, kteří zastávali opačný názor. Britové se totiž z neúspěchu na Sommě (i dalšího fiaska v létě 1917 u Ypres) poučili a usilovně pracovali na vylepšení taktiky, zatímco Němci novou zbraň podceňovali. "Naši pěšáci se tankům smějí," tvrdilo německé vrchní velení, podle kterého neměla obrněná vozba žádnou budoucnost a mohutné pancéřované stroje jen vzbuzovaly v britských vojácích pocit falešného bezpečí.

Falešný pocit bezpečí však mělo spíše německé velení. Když se totiž nově vypracovaná a hlavně pečlivě dodržená taktika spojila s modernějšími tanky, kterých navíc nebylo jen pár desítek, ale několik stovek, přinesla útočníkovi výraznou převahu, byť jen dočasnou. Němci se o tom mohli přesvědčit v listopadu 1917 během bitvy u Cambrai, kdy po dělostřelecké přípravě vyrazilo vpřed na 380 tanků, podporovaných pěchotou. Obrněnci, postupující ve trojicích, se vzájemně kryli a brzy překonali německou obranu.

Útok, podporovaný ze vzduchu letadly, tak za pouhých deset hodin postoupil o osm kilometrů do hloubky nepřátelského území. Nebylo to ale zadarmo, během prvního dne ztratili Britové zhruba 180 strojů, většinu však nikoli v důsledku nepřátelské palby, ale kvůli poruchám nebo zapadnutí. Němcům se navíc podařilo útočící jednotky zastavit, i díky přesné dělostřelecké palbě a nasazení zkušených záloh. Po jejich protiofenzívě se pak fronta téměř vrátila do původních linií.

Prvotní úspěch tanků v Cambrai sice využila propaganda a po celé Británii se rozezněly zvony na znamení vítězství, na dalším průběhu války ale ani tentokrát nic nezměnil. Bitva nicméně ukázala potenciál nové zbraně, který o dvě dekády později naplno využila německá armáda v Polsku či Francii, a to trochu paradoxně. Až téměř do konce první světové války totiž německé velení tanky přehlíželo a zatímco dohodové státy jich do bojů nasadily na 3500, císařské vojsko pouhých pět desítek.