Nehrajte si s ohněm, Rusko jsme zbytečně ponižovali, zní z Británie

Podle sloupkaře britského deníku Guardian Simona Jenkinse by si měla britská vláda počínat opatrně. Reakce Theresy Mayové byla podle něj více méně přiměřená. Došlo k útoku na člověka, jež se nacházel na britské půdě. Útok byl podniknut ze zahraničí a bylo při něm porušeno mnoho psaných i nepsaných pravidel. Poté se ale dle Jenkinse rétorika, s jakou Británie do následné krize vstoupila, zbytečně vyhrotila.

Kabinet premiérky Mayové podle něj předvedl vlnu ostrakizace a hněvivých reakcí směrem k Rusku. To vše za podpory například Německa, Francie nebo USA. Sloupkař ale varuje před přílišným vyhrocením situace. Na pomoc si bere paralelu z léta 1914. V Sarajevu byl tehdy spáchán atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda D´Este. Rozhořčená reakce Rakouska-Uherska v kombinaci se systémem spojeneckých smluv způsobila, že v konečném důsledku svět zabředl do globálního čtyřletého konfliktu, jež si vyžádal milióny životů.

Jenkins také tvrdí, že výroky o „válečném aktu ze strany Ruska vůči Británii“, jež zazněly z úst některých politiků, jsou přehnané. Podle něj nešlo o akt války, nýbrž o sice podlou a zákeřnou, ale přesto pouhou vraždu jednotlivce. Útok na Skripala tak dává na podobnou úroveň, jakou jsou ruské hackerské útoky a vysílání dezinformačních zpráv. I ty jsou podle něj zavrženíhodné, ale nejedná se o akt války.

Podle autora sloupku západ ponižuje Rusko vlastně již od roku 1991. Rozšiřování NATO a EU směrem na východ byl podle něj akt, který Moskva chápala jako nepřátelství. A bylo tak činěno i přesto, že tehdejší prezident Boris Jelcin již v 90. letech západ varoval, aby si nehrál s ohněm.

Jenkins ve svém textu nicméně nepíše, jak měl podle něj vypadat alternativní přístup západu, tedy takový, který by Rusko „neurážel“. Nenaznačuje tedy, zda měly být postkomunistické země, které se o své vlastní vůli rozhodly vstoupit do NATO a EU těmito organizacemi odmítnuty, a to jen proto, aby snad Rusko neztratilo jakousi svoji domnělou „sféru vlivu“. V této sféře jsou totiž svobodné a suverénní státy, jimž nemůže ani Rusko ani Velká Británie diktovat, zda se chtějí nebo nechtějí stát součástí západních struktur.

Jenkins dále nabízí další historickou paralelu. Podle něj se západ po roce 1991 zachoval k Rusku stejně, jako se vítězné mocnosti zachovaly po roce 1919 k poraženému Německu. Němci tehdy přišli o značnou část území, jejich armáda byla omezena na 100 000 mužů, směli si ponechat jen maličké loďstvo, na zemi byly uvaleny válečné reparace ve výši 269 miliard marek a celá země byla ponechána v ponížení a rozvratu. Ani s největší dávkou fantazie tak nelze tuto situaci srovnat s pozicí, v níž se ocitlo Rusko v roce 1991.

Podle autora je klidně možné, že Putin opravdu rozumí jen síle a je potřeba vůči němu postupovat tvrdě. Není ale podle něj dobré mu dávat záminku ke konfliktu. Západ by si neměl přát Studenou válku 2.0. Putin prý není Stalin ani Napoleon.