Uprchlíci už sem nechodí? Pět největších mýtů o migrační krizi

1. Mýtus: Krize je u konce

Číslo příchozích migrantů bezpochyby kleslo, problém je ale v tom, jak bude vypadat budoucnost uprchlíků žádajících o azyl. Někteří se hromadí ve speciálních centrech, část z nich má podle mezinárodního práva možnost překračovat hranice při hledání azylu. EU se však snaží zabránit svobodnému překračování hranic a nutí migranty, aby o azyl žádali v zemi, kam se dostali nejdřív. Situaci komplikuje to, že každý žadatel o azyl má právo na vyšetřovací komisi a nějakou dobu musí čekat na výsledky, poté stát rozhoduje, jestli může proběhnout deportace nebo nikoli. 

 2. Mýtus: Můžeme jednoduše oddělit uprchlíky od ekonomických migrantů

Nyní každý člověk má právo se svobodně pohybovat, na mezinárodní scéně je tento pohyb přesně řízen a regulován. Podle domluvy o uprchlících z roku 1951 je uprchlík definován jako člověk, který opustil svoji zem kvůli „odůvodněné obavě z pronásledování“. Pronásledování může být z důvodů rasy, náboženství, členství v určité sociální skupině nebo politického názoru. Mezinárodní právo dává lidem možnost žádat o azyl, ale zároveň nenutí stát tuto možnost lidem nutně poskytovat. Žadatelé o azyl podléhají dlouhému procesu filtrování. Jakmile lidé překročí evropské hranice, jejich pohyb je omezen. Jejich právo na práci nebo přístup k sociálnímu zabezpečení je popřeno.

Ekonomický migrant není uprchlík, protože důvodem jeho migrace je špatná ekonomická situace ve státe, odkud pochází. Tím pádem jeho život nemusí být ohrožen žádným pronásledováním z různých společenských důvodů. Oddělit uprchlíka od ekonomického migranta není jednoduché, tento proces většinou trvá měsíce či dokonce roky. V zemi, kde mu hrozí pronásledování většinou nejsou zcela příznivé ekonomické podmínky, což celý tento proces komplikuje – meze se mezi těmito pojetími stírají.

 3. Mýtus: Lidské příběhy můžou změnit situaci

Mediální pokrytí migrační krize vytváří názor, že lidé, kteří směrují k Evropě trpí nejvíc. Někteří z nich mají velmi silné životní příběhy, byli necení těžce pracovat a byli pronásledovaní. Svět se na tyto lidé dívá před televizní obrazovku a pokouší se s nimi soucítit. Nic ale nemění na tom, že nejvíc lidí žije v chudých a nešťastných oblastech, pouze malý zlomek lidské populace žije v blahobytu. Panika vytváří dojem globální migrační krize, která nepodléhá žádné kontrole. Každý člověk, který se stál hrdinou nedělního pořadu má pouze dočasnou slávu. Diváci konzumují tyto příběhy, ale nic nemění na tom, jak se tito lidé budou chovat až televizní show skončí.  

4. Mýtus: Krize ohrožuje evropské hodnoty

V některých státech převládá populistická myšlenka, že evropským hodnotám hrozí Islamizace. Příkladem může být maďarský premiér Viktor Orbán zastávající názor, že křesťanské Evropě hrozí muslimská okupace. Další politici říkají, že Evropa musí dodržovat své staré hodnoty a bude vždy pomáhat těm, kteří hledají mír.

 Obě vize jsou špatné. Evropa je různorodý kontinent, na kterém jsou už dlouho přítomné křesťanské, muslimské a židovské tradice. Je taky pravda, že mnohé evropské národy získali své bohatství tím, že měli obrovské kolonie zásobující celé impérium. Evropa na základě vlastních dějin pohlíží na svět hierarchicky, což se projevuje v názorech samotných evropských politiků. Každý z nich totiž ve svých vizích předpokládá myšlenku evropské dokonalosti.

5. Mýtus: Historie se opakuje a s tím nejde nic dělat

 Uprchlíky nejsou problémem Afriky – jsou problémem celé lidské populace. Migrace vzniká ve světě, kde je moc a bohatství nerovnoměrně rozložené. Chudoba a neštěstí vzniká v důsledků přílišné koncentrace finančních prostředků ve stejných rukou, což ale není nový pojem. Je pravda, že v minulosti svět byl ještě chudší, a ještě víc nešťastnější. Lidé, kteří se snaží dostat do Evropy chtějí uskutečnit svůj evropský sen a zároveň věří v to, že jejích sen může realizovat pouze svoboda. Právě existence svobody, i když pouze na vymezeném území, dělá naše aktuální dějiny jedinečnými.