Rozpad eurozóny: Co by se stalo, kdyby padlo euro?

Nejpravděpodobnějším scénářem, který by bezprostředně následoval po pádu eura, by byl postupný odchod jednotlivých členů eurozóny, především těch jihoevropských. Jednotlivým zemím by totiž došlo, že jim neprospívá mít svůj zahraniční dluh vedený ve zhrouceném euru, a tudíž by se jej pokusily transformovat do původní měny. Tendence převést zadlužení do nově zavedené staré měny se projevily už během voleb ve Francii a Itálii. Díky paralelně existující původní měně by se totiž mohl státní dluh znehodnotit, a tím pádem výrazně ulevit dané zemi. Když s tímto nápadem přišla šéfka francouzské krajní pravice Marine Le Penová, byla velká část investorů znepokojená.

Z výše uvedené situace tedy vyplývá, že by ze zkrachovalé eurozóny odcházeli nejvíc zadlužení členové. Prvním potenciálním kandidátem by bylo Řecko, které by pak následně mohlo spustit dominový efekt, kdyby by jej následovalo Španělsko, Itálie a Portugalsko, což by výrazně zamávalo s rovnováhou jak měnové unie, tak i celé EU. Silní ekonomiky, jako jsou Německo, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko a zřejmě i Francie, ačkoliv i ta by mohla projevit zaječí úmysly vzhledem ke svému státnímu dluhu, by se naopak snažili jednotnou měnu udržet.

Návrat k původní měně samozřejmě neznamená bezprostředně odchod z Evropské unie, tedy grexit, spexit, italexit, případně i frexit, jak by si příznivci úplného zhroucení tohoto svazku zemí přáli. Jedna věc je členství v eurozóně a druhá věc je členství v EU. Samozřejmě by ale obnovení peseta, drachmy, nebo liry mohlo podpořit tendence k aplikaci článku 50. To jsou ale však zatím spekulace.

Následky masového odchodu členů eurozóny by mělo několik dopadů, jimiž jsou:

V případě odchodu dané země by došlo k devalvaci měny v rozmezí 20-30 %. Ten, kdo by měl úspory v Itálii, nebo v Řecku, by musel počítat s jejich znehodnocením. Z tohoto důvodu by investoři začali postupně převádět své úspory z italských bank a prodávat italské dluhopisy, dokud mají ještě nějakou hodnotu. To by zpočátku podpořilo ty, co zůstali myšlence společné měny, věrní, protože právě k nim by se přilil kapitál z odcházejících zemí jižní Evropy. Výhodou dnešního globalizovaného světa je, že dokáže efektivně reagovat na aktuální situaci na finančním trhu. Investoři by měli šanci své peníze převést rychle, aniž by se jich to nějakým způsobem dotklo. Tím postiženým by se staly právě odchozí z eurozóny. Například italské banky by musely začít zpřísňovat podmínky poskytování úvěru, což by mohlo vést k nižšímu hospodářskému růstu a následné recesi.

Úvěrová krize vyvolaná odlivem kapitálu z jižní Evropy by vedla k postupnému utlumení ekonomického růstu všech evropských zemí. Celková evropská produkce by se snížila, což by způsobilo enormní růst míry nezaměstnanosti. Evropa by se nedostala do recese, nýbrž do deprese, tedy dlouhodobého poklesu hospodářského růstu.

Mezi eurem a britskou ekonomikou existuje kauzální vztah. V případě, že by se tedy jednotná evropská měně zhroutila, by Britové museli počítat s 2-4 % recesí, která by se mohla v následujících letech prohlubovat. Příčinou nízké produkce a rostoucí míry nezaměstnanosti by se stalo následující: pokles exportu do Evropy, krize britského finančního sektoru způsobená evropskou krizí,

Odchod jihoevropských ekonomik, které jsou členy eurozóny, by v první vlně pomohl Německu, do nějž by investoři začali převádět své úspory. Ačkoliv by Němci, kteří si ponechali euro, nemuseli být považováni za důvěryhodné, přeci jenom se ještě jedná o silnou ekonomiku, a tudíž i případného budoucího spasitele zhrouceného eura. Na druhou stranu je třeba připustit, že by se investoři pokoušeli hledat alternativy k Německu. Za zmínku stojí také znehodnocení německých investic ve španělských a italských bankách a tedy bezprostředně hrozící recesi. Přeci jenom jsou Němci podobně jako Britové závislí na vývozu do zahraničí, který by se snížil.