Nová zbraň proti uprchlíkům? EU je v koncích, na stole ale leží zajímavý nápad

Ten by spočíval v tom, že se nebudou už nadále masově přijímat uprchlíci před válečnými hrozbami, či politickým pronásledováním, ale že se mimo EU vybuduje síť takzvaných regionálních vyloďovacích center. V těch si pak migranti zachránění ve vodách Středozemního moře budou moci zažádat o azyl, který jim buď bude, anebo nebude poskytnut. Jednalo by se však pouze o ty osoby, které byly zastiženy v mezinárodních vodách, nebo na pobřeží třetích zemí. O osudu uprchlíků umístěných v těchto sběrných táborech by pak následně rozhodovaly příslušné mezinárodní organizace. 

Myšlenka tohoto modelu není úplně nová. Politici jak v Bruselu, tak i dalších významných evropských městech zvažovali budování záchytných center mimo území EU už dřív. Nesetkali se však s úspěchem při jeho implementaci kvůli problémům, nákladnosti a hlavně neslučitelnosti s evropskými hodnotami. Svým způsobem se jedná o jistou kopii australského přístupu. Austrálie se s přistěhovalectvím totiž rozhodla vypořádat budováním uprchlických zařízení mimo své území, odkud si pak následně zachycené utečence přerozděluje.

Hlavním jádrem celého tohoto návrhu je převedení zodpovědnosti na mimoevropské země, které budou sběrná centra spravovat. Za nejlepší lokalitu je považována severní Afrika, od jejíž břehů také vyplouvají záchranné čluny. Nicméně vzhledem ke snížené kapacitě a faktu, že žádný ze severoafrických států žádné zařízení tohoto typu dosud pořádně nespravoval, se objevují komplikace. 

Prvním problémem spjatým s implementací australského modelu do migrační politiky EU, je vracení jednotlivců, kteří nesplnili nárok na získání azylu. Současný návrh totiž počítá s tím, že by zachráněná osoba byla vracená do země, z níž uprchla. Nicméně pokud někdo uteče z režimu, v němž údajně čelil politickému pronásledování, přičemž se příslušné sběrné centrum nachází právě v něm, hrozí, že budou v rozporu s mezinárodními úmluvami vracení političtí migranti do zemí, kde čelili teroru. Příkladem takové země je třeba Egypt, ale i Libye, Turecko atd.

Druhou komplikací, jež vlastně navazuje na tu první, je rozdílnost právního řádu zemí severní Afriky a Evropy. V souvislosti s budováním vyloďovacích center EU na území Alžírska, nebo Maroka, která budou odpovědná za jejich provoz, vyvstává otázka, jaký právní řád zde bude platit, a zda budou dodržovány platné lidskoprávní standardy. K selhání na tomto poli došlo právě v těch uprchlických centrech na Nauru a Manusu, odkud si Austrálie přerozděluje své uprchlíky. Dále Evropská komise tvrdí, že Libye ve svých sběrných centrech nedodržuje platnou mezinárodní legislativu. S dodržováním lidských práv v zařízeních pro migranty má navíc problém i samotná Evropa. Minulý měsíc došlo k vraždě 16letého syrského chlapce v táboře Moria na řeckém ostrově Lesbos.

Třetím důvodem je také otázka, zda se nebude jednat o vyhozené peníze z rozpočtu EU, a zda budou mít migranti motivaci do těchto center vůbec přicházet. Hrozí totiž, že by se mohli pokoušet nebezpečnějšími cestami dosáhnout evropských břehů. V případě, že stále trváme na důležitosti ochrany evropských hodnot, pak nesmíme přemýšlet, jak se zbavit naší povinnosti pomoci lidem, kteří utíkají z válečných hrůz. Platná mezinárodní legislativa musí zůstat zachována. Ostatně ani nás, když jsme utíkali před pronásledováním v dobách komunistické totality, neposílali do sběrných táborů mimo Rakousko, či Západní Německo, ale rozhodli o nás u nich a podle jejich platného právního řádu.