Kosovo a Srbsko: Věčný problém, který brání rozšíření EU o západní Balkán

Srbsko neuznává územní celistvost Kosova po celou dobu od vyhlášení nezávislosti v roce 2008 a z hlediska mezinárodního práva na něj pohlíží jako na své teritorium. Oficiální stanovisko Bělehradu je takové, že Kosované, kteří jsou z velké části etnickými Albánci, jsou rebelové a separatisté. Pět členských zemí EU taktéž odmítlo uznat vnější suverenitu Kosova. Česká republika byla pod taktovkou bývalého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga jedním z prvních států, který Kosovo uznal. Španělé své rozhodnutí zdůvodňovali obavami o další separatistické tendence na svém území, zejména v souvislosti s Katalánskem. Rusko a Čína zase považují Kosovo jako státní útvar existující v rozporu s dohodami OSN. 

Až doposud se otázkou Kosova nikdo výrazně nezabýval a spor o něj nechával osudu, nyní se o něj však EU začíná opět zajímat kvůli otázce rozšiřování o západní Balkán. Zatímco se už blíží vyřešení sporu mezi Řeckem a Makedonií ohledně názvu, tak Priština a Bělehrad se zatím ukazují jako tvrdohlavé. Na to, aby Srbsko a Kosovo mohly vůbec pomýšlet na nějaké budoucí členství v EU, musejí dospět k definitivní dohodě.

Momentálně zatím není na stole žádné řešení otázky balkánských hranic, které by vyhovovalo oběma stranám. Pokud by chtělo Kosovo aspirovat na členství v EU, muselo by začít vyjednávat mezi převážně srbským obyvatelstvem na severu země a albánskou většinou na jihu Srbska. Obě etnika mají momentálně pocit, že je pošlapáváno jejich právo na sebeurčení, a proto se jedná o klíčové skupiny. Srbsko by mohlo uznat Kosovo jako suverénní stát a stáhnout své odmítavé stanovisko v rámci OSN, kdyby mělo garantovanou ochranu svých klášterů a svých obyvatel na svém dřívějším území.

Proč by Srbsko s takovou alternativou souhlasilo? Odpověď je jednoduchá! Protože by mu to hrálo do karet. Potvrdilo by se, že americká a evropská zahraniční politika na tomto poli selhala. Kosovo svým jednostranným prohlášením nezávislosti porušilo mezinárodní dohody a jeho očekávání, že to bude Bělehrad tolerovat byla nanejvýš naivní. Tím, že USA a další země toto podpořily, bylo jenom napomáhání protiprávnímu jednání. Samozřejmě je třeba brát v úvahu historii obou národů a křivdy spáchané na Kosovských Albáncích během války v Jugoslávii.

Otázkou teď zůstává, zda by bylo dobré se tedy ponížit, a dát Srbům za pravdu. V sázce není jenom členství v EU, ale i v dalších mezinárodních organizacích, a hlavně v Radě Evropy, což by Kosovanům přineslo mimo jiné také ochranu u Evropského soudu pro lidská práva. 

Proč se tedy jedná o takový problém, když je daň za to, že se vyjde Srbům vstříc malá ve srovnání se všemi výhodami, které přinese definitivně vyřešený spor na Balkáně? Německá kancléřka Angela Merkelová řekla minulý týden, že byly sice zaznamenány první pokusy o zahájení dialogu na téma hranic, ale že tak v současné době nelze učinit. Podle Wolfganga Petristsche, který je hlavním vyjednávačem EU na Balkáně, však hovoří, že se tím vystavuje riziku geopolitické nestability. 

Když se na to podíváme z historického hlediska, tak to byla právě Jihovýchodní Evropa a nacionalistické tendence, které nakonec vyvolaly první světovou válku. Vše začalo atentátem na nástupce rakouského trůnu Ferdinanda d'Este v roce 1914, v Sarajevu. V 90. letech pak došlo k ničivé válce, která skončila rozdělením Jugoslávie na několik státních útvarů, a přitom se stále ještě definitivně nevyřešilo jejich postavení. Pokud se ale nevyřeší otázka Kosova, pak může hrozit, že se o své právo na sebeurčení začnou hlásit i etničtí Albánci žijící v jiných zemích, například v Makedonii.