Řím se Bruselu vysmívá do obličeje: Stanou Italové proti Italům, nebo se postaví za svou vlast?

Prezident Evropského parlamentu Antonio Tajani, prezident Evropské centrální banky Mario Draghi a šéfka evropské diplomacie Federica Mogherinová jsou italskými státními příslušníky, kteří se do svých míst vypracovali právě díky dřívějšímu angažmá v národní politice. To znamená, že italský vicepremiér Matteo Salvini, který svůj vysoce deficitní rozpočet obhajuje ekonomickými zájmy Italů, by býval rozhodně nemohl tvrdit, že je nějakým způsobem oslabený. Naopak ve srovnání s jinými zeměmi, které by se do této ekonomické války mohly někdy chtít pustit, je na tom velmi dobře. Otázkou samozřejmě zůstává, zda se může spolehnout na loajalitu svých italských kolegů v evropských institucích.

Německo, kterému je neustále podsouváno, kdo ví jaký nemá velký vliv Bruselu, nedisponuje momentálně ani jedním zástupcem ve vysoké evropské politice (předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker je z Lucemburska, předseda Evropské rady je z Polska a prezident Euroskupiny Mário Centeno je z Portugalska). Každopádně je třeba vzít v úvahu, jak už bylo uvedeno, že samotný italský pas nemusí nutně znamenat poklonkování všemu, co si Řím vymyslí, zvlášť když nemá dobrou pověst nejen v zahraničí, ale i doma.

EU odmítla návrh italského státního rozpočtu na další období a vyzvala Řím k jeho přepracování, na nějž má celkem tři týdny. Italská vláda odpověděla, že na žádné kompromisy v tomto směru přistupovat nehodlá, a že na deficitním rozpočtu trvá navzdory vysokému státnímu dluhu a možnému riziku neschopnosti plnit své závazky. Zdá se, že se rýsuje riziko dalšího zhoršování vztahů mezi jednotlivými členy a vzniku dalšího Řecka, což by vzhledem k ekonomickému významu Itálie rozhodně nebylo dobrým znamením. Na následnou reakci finančních trhů mohou doplatit všichni zúčastnění.

Každopádně tím, kdo má navrch, zůstává stále Itálie. Protože z hlediska EU by byl velký hazard uvalit na ní sankce za porušování podmínek fiskální politiky členů eurozóny, které by její ekonomiku ještě více poškodily. Globalizace a propojenost evropských ekonomik totiž znamená, že když takříkajíc kýchne jedna země, zbytek dostane v lepším případě kašel, v horším zápal plic.

Když se teď na celou situaci podíváme, jeden by si mohl myslet, že je vše ztraceno. Řím si bude moct i nadále dělat, co chce, Brusel mu to bude muset ve svém vlastním zájmu tolerovat, a se vším, co se v poválečné Evropě léta budovalo si každý akorát utře zadek. Ostatně nesmíme podceňovat negativní vliv i na okolí. "Když mohou Italové, proč ne my?!", takovou otázku by si asi okamžitě položil každý z nás. Začalo to Řeckem, pokračuje to Itálií a skončí to třeba i Španělskem, Portugalskem a dalšími evropskými státy. Ostatně i český státní rozpočet není zrovna důkazem, že by měla naše vláda smysl pro fiskální odpovědnost.

Na druhou stranu zde máme jistou naději, a to právě v tom, že přední evropské funkce zastávají právě Italové, kterým se současná politika Říma vůbec nemusí zamlouvat. Vzhledem k tomu, že jejich povinností je jednat nejen v zájmu své země, nýbrž i celku, měli by se snažit využít svého postavení k vyjednávání se současnou italskou vládou. Výsledek by měl být samozřejmě výhodný pro obě strany, tedy jak pro Brusel, tak i pro Řím.

Například prezident Evropského parlamentu Antonio Tajani se už nechal slyšet, že takto přepálený schodek státního rozpočtu rozhodně není ukázkou zodpovědné politiky, a že nesplní svůj účel, jímž má být údajný boj s vysokou nezaměstnaností. Zrovna Tajani by mohl v tomto směru sehrát významnou roli, neboť pochází z Forzy Italia, která je významným spojencem Salviniho Ligy Severu na komunální úrovni. Na druhou stranu se objevují opodstatněné obavy, že přístup Tajaniho bude v Itálii prezentován jako jistá forma vlastizrady a podbízení se politice Bruselu, a že italská reprezentace na evropské úrovni bude démonizována podobně, jako bývalí italští premiéři Matteo Renzi a Paolo Gentilioni.