Strach z migrantů je iracionální? Evropa udělala jednu zásadní chybu, píše prestižní list

Itálie jako taková byla migrační krizí zatížená nejvíc. Nelze se proto divit, že se to pak projevilo i na výsledku březnových parlamentních voleb, z nichž pak následně vyšla vládní koalice populistů a extremistů. Ti přímo revolučně změnili dřívější politiku italských premiérů Mattea Renziho a Paola Gentilioniho a naopak začali přísun dalších běženců odmítat. Některé lodě s uprchlíky buď uvízly v italských přístavech, nebo byly odkloněny k jiným břehům.

Paradoxní na tom celém je, že se Salvini coby předseda Ligy Severu nyní staví na stranu obyvatel jihu, zejména Sicílie, která se podle něj nesmí stát sběrným táborem, ačkoliv sám dříve vedl kampaň proti obyvatelům jižní Itálie, které považoval v podstatě za napůl Afričany. 

A přitom se Itálie z historických důvodů musela s přijímáním přistěhovalců vypořádat už dávno před vypuknutím utečenecké krize, zejména po pádu režimu Muammara Kaddáfího. Ostatně sousední Libye byla dříve její kolonií. Taktéž je všeobecně známo, jak se s uprchlíky z jiných afrických zemí v porevoluční Libyi zachází.

Mučení a zotročování černochů není ničím ojedinělým. Navíc v roce 2005 během parlamentního vyšetřování vyšlo najevo, že sběrné tábory vybudované na evropském území, a to na žádost tehdy ještě Kaddáfiho, který byl u moci, mají přímo otřesné hygienické podmínky. Navíc se zjistilo, že jsou do nich utečenci často přiváženi násilím. Z toho pak vyvstává otázka, co vedlo k tomu, že bezradní italští voliči dostali k moci Ligu Severu a Hnutí pěti hvězd.

Jestli existuje něco, co Evropa nejvíc podcenila, tak je to vybudování společné azylové politiky. Samy evropské mocnosti léta žily z kolonií, v nichž se po získání nezávislosti dostali k moci autoritáři. Po jejich svržení nastal v těchto zemích chaos, který měl za následek útěk masy lidí za lepším do zemí jejich bývalých kolonizátorů. To, že vypukne přímo migrační krize, která nejvíc zatíží takzvané první bezpečné země, mezi něž kromě Itálie patří také Španělsko a Řecko, se dalo předpokládat. Chybou ale bylo, že se na to Evropa nepřipravila, a nechala tyto státy se v tom takříkajíc vykoupat. To pak dostalo k moci strany, jako jsou Hnutí pěti hvězd, nebo Liga Severu. 

Problém tedy není na straně migrantů a nevládních organizací, či dokonce Sorosovi, jak politické osobnosti typu Matteo Salvini tvrdí, nýbrž na neschopnosti Evropy, zejména západních mocností, připravit se na nevyhnutelné. Kdyby po událostech nejen v severní Africe, nýbrž i na Blízkém východě, kde vrcholil neúspěšný proces Arabského jara, lépe zkoordinovala budování jednotné azylové politiky, a to ještě před tím, než v Evropě vypukne chaos, nemuselo vůbec dojít k posilování populistů a extremistů. Političtí reprezentanti by se lépe shodli a veškeré summity by se obešly bez zbytečných rozepří.

To se bohužel nestalo a v Evropě se nyní dostávají k moci politici, kteří by za normálních okolností neměli šanci. V Rakousku se na vládě opět podílí krajně pravicoví Svobodní, ve Francii opět posiluje Marine Le Penová, i v ČR, kterého se migrační krize vůbec nedotkla, dosáhla SPD Tomia Okamury relativně slušného výsledku, ve Švédsku si SD taktéž polepšila, to samé v Nizozemí a o německé AfD nemluvě. Nejvýraznější osobností evropského odporu proti přijímání migrantů a proti nevládním organizacím se samozřejmě maďarský premiér Viktor Orbán. Ten své třetí volební období ihned zahájil také averzí vůči filantropovi Georgi Sorosovi. Kromě islamofobie a protimigračních nálad je v Evropě na vzestupu totiž také antisemitismus.