Čtyři roky od vypuknutí migrační krize: To nejhorší nás teprve čeká

Za celou dobu se EU nepodařilo vybudovat jednotnou azylovou politiku, která by účinně vyřešila problém s nově příchozími. Nejprve narazil systém povinných přerozdělovacích kvót. Letos se řešil Dublin IV a globální migrační pakt, ke kterému se kromě českého a maďarského premiéra staví odmítavě i americký prezident Donald Trump a podobné tendence lze zaznamenat i u protinožců. Obecně vzato se ale nikomu nepodařilo předložit návrh, se kterým by více, či méně, souhlasili všichni zúčastnění. Zřejmě nikdo nezná přesnou odpověď na otázku, jak si poradit s masovým přísunem běženců z Afriky a Blízkého východu. 

Ačkoliv populisté a krajní pravice stále tvrdí opak, tak to nejhorší máme v podstatě za sebou. Největší zátěži čelila Evropa v letech 2015-2016, kdy migrační krize doslova eskalovala. Poté, co EU podepsala dohodu s Tureckem a postavila nové ploty proti nelegální migraci na Balkáně, začaly počty nově příchozích klesat. Jako úspěšná se také ukázala oboustranná smlouva mezi Itálií a Libyí. Nicméně přestože by někteří mohli namítat, že už se není čeho bát, opak může být pravdou. Momentálně se objevují tendence, že by míra přistěhovalectví mohla začít opět stoupat.

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky například přiznal, že do Španělska jenom za tento rok přicestovalo 56 200 nelegálních přistěhovalců, do Řecka 28 700 a do Itálie 22 500. Navíc zahraniční pozorovatelé říkají, že příčina samotné migrační krize nebyla dosud uspokojivě vyřešená, a že nás další vlna běženců rozhodně nemine.

Ačkoliv už dlouho slyšíme, že je potřeba najít řešení v podobě revize dosavadních azylových zákonů, nic se pořád neděje. Namísto toho, abychom se snažili dosáhnout kompromisu, každý razí pouze svou myšlenku, a odmítá jakékoliv jiné názory. Zmiňované státy jižní Evropy, které mají postavení první bezpečné země, a tudíž musí přijímat nově příchozí, se dožadují pomoci. Francie a Německo trvají na vzájemné solidaritě mezi členskými státy a střední a východní Evropa, včetně Rakouska, zase odmítají přijímání jakéhokoliv počtu přistěhovalců, a prosazují spíše pomoc v zemích původu.

Evropa není jednotná. Vzájemné vztahy mezi jednotlivými státy se spíše vyostřují. To jí ale činí slabou čelit mnohem většímu náporu migrantů. O případné environmentální krizi, která bude mít za následek další vlnu přistěhovalectví, nemluvě. Těžko můžeme někomu, kdo odešel ze země, která nemá žádné zdroje, aby si takříkajíc pomohl sám, když ani nemá jak. Celkově vzato přišlo do Evropy jenom od roku 2014 1,8 milionu migrantů, z toho více, než milion v roce 2015.

Z migrační krize se stalo jedno z nejdůležitějších politických témat, které mají v programu téměř všechny strany, ať už se k ní staví příznivě, či odmítavě. Obecně vzato začaly tohoto stranu zneužívat populistické a protisystémové strany. V Itálii se předseda vládní Ligy Severu Matteo Ranzi zavázal vypovědět ze země 500 tisíc nelegálních migrantů. Podobné řešení nabízí i rakouská krajně pravicová strana FPÖ.

V Německu, které bylo doslova magnetem pro masy běženců, kvůli otevřené politice Angely Merkelové, si na migraci vybudovala svojí politickou kariéru nově vzniklá strana Alternativa pro Německo (AfD). AfD, ačkoliv se snaží tvářit jako legitimní strana, se v podstatě nevyjadřuje k ničemu jinému, než k uprchlíkům, a své voliče sbírá zejména z bývalé NDR. Jak se zdá, ani po 30 letech se Německo zcela nesjednotilo, a rozdíly mezi východem a západem přetrvávají.

Merkelová, která zjistila, že se její politika patrně neosvědčila, se proto rozhodla se svým dosavadním vítačstvím přestat. Jak je vidět, občané EU, nebo aspoň jejich většina, vidí migraci jako velký problém, na nějž nedokázala dosavadní politická garnitura reagovat. To se pak projevilo i na výsledcích voleb.