Nikdo je nechtěl vidět. Nikdo je nechtěl slyšet. „Žluté vesty“ jsou tváře a hlasy lidí, kteří trpí, píše spisovatel Édouard Louis

„Již několik dní se pokouším napsat nějaký text o žlutých vestách, ale nejde mi to,“ začíná spisovatel Édouard Louis svůj text. „Něco v tom extrémním násilí a pohrdání třídou, který dopadá na toto hnutí, mne paralyzuje, protože se svým způsobem cítím zasažen.“

Autor i do češtiny přeloženého románu Skoncovat s Eddym B., který vyšel letos nakladatelství Paseka, v něm popisuje velmi drsně a otevřeně prostředí chudého venkova francouzského severu. Téma vyloučení a odcizení ve společnosti, ovládané sociálními pravidly, jež určují bohatí, zaujalo zejména žánrem na pomezí beletrie a sociální reportáže. Toto téma je silně přítomné právě v hnutí "žlutých vest".

Šok z násilí, jež plodí sociální nerovnost

Násilí, a to nejen to pouliční, ale zejména to třídní, jež vypuklo ve francouzských ulicích, oživilo diskuse o současném stavu francouzské společnosti. „Píše se mi špatně o šoku, který jsem pocítil, když se objevily první obrázky žlutých vest. Viděl jsem na těch fotografiích, které doprovázely články, těla, jež se téměř nikdy neobjevují ve veřejném a mediálním prostoru: trpící těla, zpustošená prací, únavou, hladem, neustálým ponižováním (...), sociální a geografickou vyloučeností, viděl jsem unavená těla, unavené ruce, poničená záda, vyčerpané pohledy,“ píše.

Hlavním důvodem jeho otřesu bylo kromě jeho nenávisti vůči násilí především jeho odpor vůči tomu typu sociálního násilí, jež plodí nerovnost. V těch poničených tělech náhle uviděl na zmiňovaných fotografiích těla, jež mu až příliš připomínala těla jeho otce, bratra, tety…„Připomínali mi těla vlastní rodiny, obyvatel vesnice, kde jsem žil během svého dětství, těch lidí, kteří mají bídou a chudobou poničené zdraví, kteří neustále opakovali každého ze dní mého dětství ´nikdo s námi nepočítá, nikdo o nás nemluví´ - odtud pochází, že s jsem se cítil osobně zasažen pohrdáním a násilím buržoazie, jež se okamžitě sesypala na toto hnutí. Protože ve mně, pro mne, každá osobu, která uráží žlutou vestu, uráží mého otce.“

Spisovatel připomíná, že od počátku hnutí byli v médiích vidět „experti“ a „politici“, kteří snižovali, obviňovali a vysmívali se „žlutým vestám“ a jejich vzpouře, jež zosobňují. „Viděl jsem defilovat na sociálních sítích slova jako ´barbaři´, ´hlupáci´, ´flákači´, ´nezodpovědní´. Média mluvila o ´chrochtání´ žlutých vest: lidové třídy nerevoltují, ne, ony stejně jako zvířata, chrochtají.“ Velmi rychle se objevily reportáže o „násilí toho hnutí“, když bylo zapáleno nějaké auto nebo byla rozbita vitrína, poničena socha. „Fenomén, jenž je obvyklý rozdílným vnímáním násilí: velká část politického a mediálního světa chtěla, abychom uvěřili, že násilí, to nejsou tisíce zničených životů redukovaných politikou na bídu, ale těch několik zapálených aut.“ Mladý spisovatel tvrdí, že pouze ten, kdo nikdy bídu nezažil, si může myslet, že nějaký tag na historické památce je vážnější, než nemožnost léčení, žití, stravování nebo živení rodiny.

Lid zůstává pro buržoazii objektem manipulace a ovládání

„Žluté vesty mluví o hladu, nejistotě, životě a smrti. ´Politici´a část žurnalistů jim odpovídá: ´symboly naší Republiky byly poničeny´. Ale o čem mluví tito lidé? Jak si to dovolí říct? Odkud pocházejí? Média mluví také o rasismu a homofobii u žlutých vest. Z koho si tu dělají srandu?“ Autor, který neskrývá svou homosexuální orientaci, jež je přítomná velmi silně v jeho dílu, připomíná, že vždy, když se v jeho románu objevila, byl obviňován z toho, že „stigmatizuje chudou a rurální Francii“, protože evokoval homofobii a rasismus, jenž je přítomný ve „vesnici jeho dětství“. „Novináři, kteří nikdy nic neudělali pro lidové vrstvy, se náhle pohoršují a hrají si na ochránce lidových vrstev.“

Pro ty, kteří vládnou, zůstává podle Louise „lidová třída“ pouze „třídním objektem“, cituje známého neomarxistického sociologa Pierra Bourdieua, v jehož teorii je tato třída „objektem manipulace", v níž jsou autentičtí „dobří chudí“ jednoho dne a „rasisté a homofobní“ zítřka. V obou případech je úsilí vedeno stejným úmyslem: zabránit vzniku skutečného „projevu lidových tříd o lidových třídách“.

Ve skutečnosti médiím nejde o nic jiného, než aby rasismem a homofóbií ve hnutí „žlutých vest“ toto hnutí znemožnili. Jako kdyby říkali: „Chudí, mlčte!“ Autor poznamenává, že toto hnutí je teprve na počátku, jeho jazyk není ještě ustanoven, a pokud existuje mezi nimi rasismus a homofobie, je podle něj zapotřebí, aby došlo k „transformaci tohoto jazyka“.

Žluté vesty zosobňují radikální tvář a hlas

To, že někdo trpí, se dá říct různým způsobem. Tato chvíle je podle něj okamžikem, aby se již více neříkalo: „Trpím kvůli imigraci a své sousedce, která pobírá sociálním dávky“, ale „Trpím kvůli těm a těm, kteří vládnou. Trpím kvůli třídnímu systému, kvůli Emmanuelu Macronovi a Édouardu Philippovi.“ Sociální hnutí, míní Édouard Louis, je okamžikem „subverze jazyka“, okamžikem, kdy „staré jazyky mohou zavrávorat“. Přesně to se dnes děje. Na začátku, připomíná, se mluvilo pouze a jedině o pohonných hmotách, nyní se již objevují slova jako nerovnost, zvýšení platů a nespravedlnost.

„Toto hnutí musí pokračovat, neboť je zosobněním něčeho spravedlivého, hluboce radikálního, protože tváře a hlasy, obvykle přinuceny k neviditelnosti, jsou náhle viditelní a slyšitelné,“ píše Louis. Boj to nebude podle něj lehký, neboť buržoazie otevřeně vyjadřuje své „třídní pohrdání“, jež obvykle vyjadřuje „skrytým způsobem“, to „pohrdání, jež zničilo tolik životů kolem mne“, a které, jak se domnívá autor, „pokračuje v ničení, stále více a více, to pohrdání, které redukuje na mlčení a jež mne do té míry paralyzovalo, že jsem nedokázal na počátku napsat text, který jsem napsat chtěl“.

Podle Édouarda Louise musí toto hnutí vyhrát. „Je nás stále více a více těch, kteří tvrdí, že již není možné snést další porážku levice, kvůli těm, kteří trpí.“