Zpět k totalitě: Slovenští poslanci jdou po novinářích, moc šťourali

Žurnalisté v minulosti v prostorách slovenského parlamentu například natočili poslance, kteří prý byli pod vlivem alkoholu, nebo nafotili zákonodárce, jak v poslaneckých lavicích luští křížovky či vyřizují soukromé záležitosti. Nově jim za to bude hrozit ztráta povolení ke vstupu do budovy.

Nová pravidla pro práci novinářů v budově sněmovny rozeslala mediím kancelář parlamentu. Vyplývá z nich, že zástupcům medií bude zakázán volný pohyb v budově sněmovny s výjimkou vestibulu, novinářské místnosti, balkonu a prostoru u jednacího sálu. Naopak, i na zasedání parlamentních výborů, která jsou ze zákona veřejná, se novináři dostanou už jen v doprovodu zaměstnance parlamentu. Parlamentní kancelář zároveň omezila počet akreditací pro každou redakci.

"Jde o první výrazné omezení práv novinářů v budově parlamentu od pádu komunismu, kdy je porevoluční vedení Národní rady uvolnilo na úroveň běžnou v západní Evropě," napsal list Sme."Zajímavé je další pravidlo, které umožňuje předsedajícímu schůze dát pokyn k vyvedení žurnalistů z budovy Národní rady. Novináři se přitom nemusí dopustit žádného přestupku vůči tomuto řádu, postačí, když bude 'předpoklad narušení jednání schůze Národní rady nebo jejího orgánu'," upozornil portál Aktuálne.sk.

"Novináři už nebudou moci po parlamentu honit opilé poslance, budou se moci pohybovat jen ve vyhrazených místech a budou moci být vyhozeni z budovy parlamentu," napsal nejčtenější list Nový čas.

Současný premiér Robert Fico měl napjaté vztahy s medií zejména v období své první vlády v letech 2006 až 2010, kdy novináře například označil za idioty a hyeny. Naposledy se dostal do křížku s listem Sme, kterému odmítá odpovídat na otázky kvůli tomu, že deník ve svých článcích prý lže. Sme dlouhodobě upozorňuje na údajné přešlapy představitelů jednobarevné vlády sociálních demokratů.

Svoboda projevu (též svoboda slova) je svoboda vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení. Synonymní termín svoboda vyjadřování bývá někdy používán pro indikaci, že nejde jen o svobodu projevu, ale také o svobodu informace a myšlenky přijímat, vyhledávat a rozšiřovat jakýmkoli způsobem, bez ohledu na použité prostředky. Tyto svobody jsou úzce spjaty s konceptem svobody myšlenek. V praxi není svoboda projevu v žádném státě absolutní a běžně podléhá omezením, například v případě "projevu nenávisti".

V rámci českého právního řádu je svoboda projevu (spolu s dalšími svobodami) zaručena Článkem 17 Listiny základních práv a svobod. Článek zaručuje svobodu projevu a právo na informace, nepřípustnost cenzury, právo vyjadřovat názory libovolným způsobem a svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Podle tohoto článku jsou též orgány veřejné správy povinny přiměřeně informovat o své činnosti.

Listina v tomto článku připouští možnost zákonného omezení svobody projevu a práva vyhledávat a šířit informace, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Právo přijímat informace však nijak omezit nelze.

Z historie svobody slova

V roce 399 př. n. l. odmítá Sokrates nabízenou milost výměnou za opuštění filosofování a říká: „budu poslouchat více boha nežli vás".

V roce 1633 je obviněn fyzik a astronom Galio Galilei z kacířství poté, co odmítl v té době platnou představu, že Slunce se točí kolem Země.

Holandský myslitel Erasmus Rotterdamský v knize O výchově křesťanského vladaře vydané v roce 1516 píše: „ve svobodném státě i jazyky by měly být svobodné".

Svoboda projevu byla nejdříve zaručena ve Francii Deklarací práv člověka a občana z roku 1789.

O tři roky později, v roce 1791, byl přijat ve Spojených státech amerických První dodatek k ústavě, který kromě svobody vyznání, shromažďování a tisku garantoval i svobodu slova, informuje server lidskaprava.cz.

V roce 1859 publikoval Charles Darwin knihu o evoluci a teorii přírodního výběru navzdory odporu církví a věřících.

Ruský spisovatel Alexandr Solženicyn v roce 1962 publikuje novelu Jeden den Ivana Děnisoviče popisující život v pracovním táboře během Stalinovy vlády. V roce 1974 byl Solženicyn zbaven ruského občanství a vyhoštěn ze země.

V roce 1989 íránský ájatolláh Chomejní vyhlásil fatvu nad spisovatelem Salmanem Rushdiem kvůli jeho knize Satanské verše, kterou označil za rouhačskou.