Manželka německého exprezidenta si užívala výhod, teď je konec

Barbara Scheelová (75) ale má na věc jiný názor. Ohrazuje se i proti tomu, že stát ruší také Scheelovu kancelář v jihoněmeckém Bad Krozingenu, která je součástí státníkových výsluh. Místo toho bude šéf kanceláře pracovat přímo v berlínském úřadu spolkového prezidenta, aby Scheelova třetí manželka neměla do kanceláře přístup.

Kolem Scheelové se v poslední době vyrojila řada výtek, mimo jiné ta, že manželka údajně exprezidenta zanedbává a Scheel prý musí v domově nosit obnošené a zašpiněné šatstvo. Scheelová, která má s vedením domova četné spory, obvinění odmítá.

Kromě služebního vozu a kanceláře bývalým prezidentům SRN náleží i roční penze kolem 200.000 eur (5,5 milionu korun).

Zrušení Mnichova

Walter Scheel byl prezidentem SRN v letech 1974-79. Do té doby byl ministrem zahraničí ve vládě sociálnědemokratického kancléře Willyho Brandta. Po smlouvách se Sovětským svazem a Polskem byla výsledkem Brandtovy a Scheelovy diplomacie také smlouva o vztazích s ČSSR z roku 1973, v níž SRN uznala neplatnost mnichovské dohody z roku 1938 o rozbití Československa.

Právní aspekt Mnichovské dohody není vykládán jednoznačně. Tento stav je umožněn rozdílným pohledem znalců mezinárodního práva na institut donucení a na teorii právní kontinuity Československa. Znalci se převážně kloní k názoru, že donucení je při uzavírání mezinárodních smluv v zásadě přípustné, avšak jako nepřípustné je považováno tzv. donucení protiprávní.

Dohodu lze chápat jako porušení zásad Paktu o Společnosti národů ze dne 10. 1. 1920, a to konkrétně článku 10 a 20. V článku 10 se členové Společnosti zavázali, „že budou šetřiti a hájiti nynější územní celistvosti a politické nezávislosti všech členů Společnosti proti každému vnějšímu útoku." Článek 20 pak ukládal členům závazek, že neuzavřou smlouvu, která by se příčila závazkům Společnosti národů.

Podle norem mezinárodního práva se mohou mezinárodní smlouvy týkat pouze stran zúčastněných; když se týkají strany nezúčastněné a jsou ještě k tíži nepřítomného, jsou neplatné. Na mnichovských jednáních nebyl náš zástupce přítomen a pozdější akceptování usnesení konference československou vládou nemohlo tento nedostatek konsolidovat.

Norimberský proces v roce 1945 prokázal, že již v okamžiku podpisu dohody byl Hitler rozhodnut, že smlouvu nedodrží. Šlo tedy navíc o úmyslné podvodné jednání při uzavírání mezinárodní smlouvy.

Dne 30. září 1940 britský premiér W. Churchill v rozhlasovém projevu prohlásil, že „Mnichovská dohoda je mrtvá, neboť byla zničena muži bez skrupulí, kteří kontrolují osud Německa". 11. listopadu 1940 pak britské ministerstvo zahraničí potvrdilo, že v otázce československých hranic není vázáno Mnichovem, nechce se však do skončení války přiklonit ani k jinému řešení.

Na opakované žádosti československé vlády a po delším jednání, byla Británií mnichovská dohoda prohlášena za neplatnou, a neovlivňující již nadále vztahy mezi oběma zeměmi, ani postavení československé exilové vlády a prezidenta, ani poválečné uspořádání hranic, dopisem britského ministra zahraničí Anthony Edena ze dne 4. srpna 1942, datovaným 5. srpna 1942.

Francie odvolala svůj podpis na mnichovské dohodě 29. září 1942 dopisem předsedy Francouzského národního výboru gen. Charlese de Gaullea signovaným i komisařem zahraničních věcí Maurice Dejeanem s tím, že tuto dohodu pokládá za nulitní od samého počátku, píše 1-prapor-sos.wz.cz.

V srpnu 1944 došlo po pádu Mussoliniho režimu i na jednání s Itálií. Nová italská diplomacie si uvědomovala význam vztahů s Československem a byla i pod tlakem spojenců. Italský kabinet prohlásil, že pokládá Mnichovskou dohodu od počátku za neplatnou (nuls et non-avenus). Dne 26. září 1944 bylo československému zástupci v Itálii oznámeno usnesení italské vlády.