KOMENTÁŘ: Čtyřicet let od stanného práva: Jak to bylo s údajným československým pokusem o okupaci Polska?

Emoce by neměly zastínit fakta

Z pohledu polského komunistického vedení byla operace X, jak zněl krycí název celé akce, provedená na výbornou, jelikož dosáhla téměř bezprostředně svých hlavních cílů, a to při minimálních ztrátách. Opozice byla zaskočena, po více než roce a půl váhavého přístupu komunistické moci zjevně s širokým represivním zásahem již nepočítala. Opoziční lídři v čele se Lechem Wałęsou se ocitli za mřížemi.

Lakonicky můžeme shrnout, že Jaruzelského postup prodloužil život komunistické diktatury u našich severních sousedů o dalších osm let. Klíčový spor, který byl v posledních třech dekádách veden, se točí okolo generálova tvrzení, že vyhlášení válečného  stavu – tato forma Jaruzelskému poskytovala větší pravomoci než pouhý výjimečný stav – představovalo pomyslné menší zlo, které Polsko uchránilo zahraniční vojenské intervence podobné srpnu 1968 v Československu.

Historici tuto apologii, s níž Jaruzelski příznačně vystoupil až po zhroucení komunistického režimu, již přesvědčivě vyvrátili. Na základě rozsáhlých archivních výzkumů je dnes jasné, že polský vůdce v prosinci 1981 disponoval jednoznačnými informacemi z Kremlu, že vnější ozbrojený zásah, který by konsolidoval moc polských komunistů, je naprosto vyloučen. Byl to naopak Jaruzelski, v té době první tajemník vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany, předseda vlády i ministr obrany, kdo se pokoušel zajistit si při potlačení opozice podporu Varšavské smlouvy a její vůdčí mocnosti. Neúspěšně.

Navzdory tomu je pravděpodobné, že letošní kulaté výročí 13. prosince opět rozpoutá spekulace o Jaruzelského motivaci i skutečných záměrech sovětského vedení. Postava v roce 2014 zemřelého generála totiž nadále polarizuje polskou veřejnost, přičemž její ne zcela marginální část jej považuje především za vlastence, který v roce 1981 uchránil zemi před chaosem, hospodářským kolapsem a případně i občanskou válkou.

Dá se očekávat, že fakta budou zastíněna emocemi, a to nejen na straně Jaruzelského sympatizantů. Radikální antikomunisté (a to nejen v Polsku) budou nevěřícně kroutit hlavou nad tím, že Sovětský svaz, Říše zla, byl rozhodnut ponechat dění v jednom ze svých satelitů volný průběh, opustit ideologický přístup a v případě nutnosti jednat s potenciální novou polskou nekomunistickou vládou věcným strategickým a geopolitickým jazykem. Kremlu přece nadále seděl Leonid Brežněv, který o třináct let dříve neváhal vyslat tanky do Československa…proč by váhal tentokrát?

Rozdíl neplyne z „prozření“ Brežněva ani dalších klíčových postav v sovětském vedení (Brežněv s ohledem na své silně podlomené zdraví ostatně ve skutečnosti chod věcí již neurčoval). Za třináct let, které dělí potlačení pražského jara a polské opozice, se ale zásadně proměnila mezinárodní situace a pozice Moskvy.

Sovětské nepružné, na extenzivní růst spoléhající hospodářství začínalo povážlivě krvácet a sovětská vojska vedla náročné boje v Afghánistánu. Jestliže tato intervence v roce 1979 ukončila desetiletí uvolňování napětí studené války a naopak vedla k její opětovné eskalaci, o dva roky později dával Západ zřetelně najevo, že reakce na případný vnější vojenský zásah v Polsku by byla ještě tvrdší. Přinesla by mimo jiné rozšíření sankcí uvalených na Sovětský svaz v souvislosti s afghánským konfliktem a další omezení prodeje klíčových technologií i životně důležitých potravin, v jejichž produkci nebyl „první socialistický stát“ dlouhodobě soběstačný.

Projevil se také strach, že nejen polské obyvatelstvo, ale i část polské armády se postaví případným cizím vojskům na odpor. Polské vedení odhadovalo, že počet obětí takového středu by mohl dosáhnout 600-800 tisíc, sovětské analýzy údajně počítaly s ještě větším krveprolitím. To v kombinaci s výše popsanými faktory vedlo klíčové kremelské činitele, především předsedu KGB Jurije Andropova a ministra zahraničí Andreje Gromyka, k racionálnímu a kategorickému odmítnutí zásahu.

Nepřesná paralela

Výše uvedené neznamená, že by se sovětské vedení zpočátku nedrželo zažitých postupů. V první fázi polské krize, tedy od léta do prosince 1980, se na možný vojenský zásah v Polsku poměrně intenzivně připravovalo. Obdobně jako během pražského jara také Moskvu k ráznému postupu tlačila část jejích spojenců, především východoněmecký vůdce Erich Honecker. Podobný postoj zaujal i jeho československý protějšek Gustáv Husák. Zjevně byl připraven – pokud by Kreml rozhodl – podílet se na vojenském řešení krize.

Česká média pravidelně připomínají akci Krkonoše z prosince 1980, která je nezřídka prezentována jako pokus Československa o okupaci Polska. Zpravidla ale opomíjí potřebný kontext a tehdejší situaci mechanicky srovnávají s historickou zkušeností srpna 1968. Postup vybraných československých jednotek k polským hranicím se ve skutečnosti odehrál v rámci cvičení Varšavské smlouvy s názvem Sojuz-80. To s děním v Polsku sice nepochybně přímo souviselo, scénář případného zásahu však byl odlišný než v československém případě.

Případný vstup sovětských, československých a východoněmeckých vojsk do Polska pod pláštěm spojeneckého cvičení měl dostat tamní stranické vedení pod tlak a přimět ho k potlačení opozice dle požadavků Kremlu. Klíčový rozdíl oproti roku 1968 spočíval v tom, že záměry nebyly před polskými politickými a vojenskými představiteli tajeny, naopak se počítalo s koordinovaným postupem. Na počátku osmdesátých let totiž reformy v Polsku neprosazovala nejvyšší stranická patra, ale masové sociální hnutí. Čelní polští komunističtí představitelé tak nadále představovali pro Moskvu legitimního partnera, nikoliv maskované kontrarevolucionáře jako v československém případě. Kreml neměl potřebu hledat polského Vasila Biľaka.

Důvody, proč manévry Sojuz-80 nepřerostly v zahraniční intervenci, nejsou zcela zřejmé. Jako nejpravděpodobnější se jeví možnost, že Jaruzelského předchůdce v čele polské státostrany Stanisław Kania dokázal během souběžně probíhajícího moskevského jednání Varšavské smlouvy přesvědčit sovětské vedení, že vnější „bratrská pomoc“ by napáchala více škod než užitku a že polští komunisté proti situaci zasáhnou sami. Skutečně se tak stalo, ale výrazně později, než Kreml očekával a prosazoval, až za dlouhých dvanáct měsíců.

Na Jaruzelského obranu lze přiznat, že Sovětský svaz po celou dobu polské krize vytvářel na Varšavu silný nátlak. Vedl intenzivní psychologickou hru a především u polské opozice se snažil vyvolat dojem, že je připraven vojensky zasáhnout. Jaruzelski a jeho spolupracovníci pochopitelně neměli k dispozici dokumenty, jaké máme dnes, o nepřijatelnosti sovětské intervence ovšem věděli. Nemohli si být pouze jistí, zda tento postoj vydrží po personálních změnách v Kremlu, nebo případném masivním výbuchu násilí v Polsku. Jiná argumentace vede pouze k oživování vyvrácených mýtů.

Autor je historik