Ağdam, město odkud zmizel život. Doslova! Víte proč?

AGDAM (Ázerbájdžán)Toto město, jehož přepis v původním jazyce má podobu Ağdam, je jedním z příkladů, jak se na osudech nejen lidstva, ale i prostředí výrazně podepsalo etnické nepřátelství. Pokud nahlédneme do historických pramenů, místo ležící ve stejnojmenném regionu sousedícím s Náhorním Karabachem bylo povýšeno na město v roce 1828. Jméno doslova znamená „bílý dům" (Ağ = bílý, dam = dům, případně podkroví). Jedním z vysvětlení názvu je připomínka zakladatele původní osady chána Javanshira, který pro ni vybral místo na něž stále svítí slunce, proto se podobá bílému domu. Existuje však také odkaz na staroturecký překlad, značící „malou pevnost": v dobách tureckých výpadů se podobná zařízení stavěla jako obranná místa a zásobovací centra.V okolí města i v něm samotném bylo velké množství vinic, právě díky slunnému počasí bylo pěstování hroznů a jejich zpracovávání nejčastější obživou obyvatel. Dalším obchodním artiklem byla výroba a vývoz másla. Postupem času se do popředí začal prosazovat strojírenský průmysl a do města byla zavedena železnice.

Problémy začaly narůstat po rozpadu SSSR a zhoršováním vztahů mezi Arménci a Ázerbajdžánci. Smutně proslulý boj o nezávislost Náhorního Karabachu (Agdam leží jen 26 kilometrů od hlavního města této republiky) se stal pro „Bílý dům" osudným. Nejdřív se stal centrem pro uprchlíky z jiných oblastí postižených konfliktem, (v proslulé místní mešitě byla dokonce zřízena provizorní márnice), kteří doufali, že boje město minou. Podle vyjádření Republiky Náhorního Karabachu Agdam působil jako operační základna nepřátelských sil, které odtud dokonce odpalovaly rakety GRAD a organizovaly nálety na civilisty v Karabachu. Proto 23. června 1993 za arménské podpory jednotky Republiky Náhorního Karabachu na město zaútočily a velice rychle ho obsadily.

Obyvatelé města, mající už tragické zkušenosti z předchozích bojů a následných represálií například v Chodžale na nic nečekali a překotně opustili město dále na východ, zbytek populace zanedlouho čekalo vystěhování do regionů Sumgait a Barda. Agdam se měl stát nárazníkovým pásmem mezi oběma znepřátelenými stranami, ale ve své podstatě byl obsazen arménskými silami. Prakticky okamžitě bylo město rabováno a ničeno, některé domy i zapáleny, aby se stalo neobyvatelným a původní obyvatelé se do něj nemohli vrátit. Přes podpis Biškeckého protokolu (1994) znamenající příměří je Agdam i nadále místem, odkud zaznívá střelba – v mnoha případech však spíš jen preventivní. Do města však nikdo nespěchá, i když těsně před útokem tu žilo odhadem 100 000 lidí.

Zpustošené ruiny pochopitelně přitahují nejen senzacechtivé turisty, ale i tradiční příznivce „měst mrtvých". Agdam je v relativně dobrém stavu co do struktury budov, přístup do něj oficiálně zakázán není a navštívit ho lze na vlastní nebezpečí. Jedním z nejvyhledávanějších míst je agdamská mešita, jejíž podobu navrhl architekt Krbalaj Safichan Karabachi. Tato dvoupatrová budova s šesti kupolemi a dvěma věžemi, vystavěná v letech 1868-1870, byla rovněž zdevastována – okna byla vytlučena,  mramorový strop zničen, stejně jako výzdoba interiérů. V jejích prostorách se toulalo domácí zvířectvo, takže svatostánek připomínal skutečně spíš chlév. V červnu 2010 vzešla ze strany ázerbajdžánské a turecké komunity žádost směrovaná přímo na papeže Benedikta XVI., aby se zasadil o záchranu mešity, ale i když Republika Náhorního Karabachu ještě téhož roku vydala oficiální zprávu o vyčištění prostoru a započetí rekonstrukčních prací, ti, kteří se na vlastní riziko do Adamu vypravili, zmíněné informace nepotvrdili.

S ohledem na neudržování prostředí se Agdam stále více mění v ruiny.