Hitlerovy plány: "Cikáni" prý byli jen kriminálníci. Proč o romském holocaustu nechtěl nikdo mluvit?

Jak vlastně vypadal život romské komunity v době před 2. světovou válkou?

Původně byl pro Romy (Rom je vlastní pojmenování indického původu) typický kočovný způsob obživy, který si s sebou přinesli před několika staletími již ze své pravlasti Indie. Ale již na konci 18. století byly díky reformám císaře Josefa II. položeny základy pro trvalé romské usídlení v některých moravských obcích jako např. v Bohusoudově na Jihlavsku nebo v Oslavanech u Brna, kde později vznikly velké romské osady.

V postupu proti Romům se až do roku 1927 využívalo legislativy rakousko-uherského mocnářství. Slovo „cikán" (název daný majoritou stejně jako např. pojmy Zigeuner nebo Gypsy) bylo označením pro „vadnou" či „asociální" sortu lidí; nekrylo se přesně s etnickými Romy – kromě nich zahrnovalo i lidi žijící tzv. cikánským způsobem života, tuláky a jiné „živly práce se štítící".

Novým a zásadním legislativním řešením tzv. cikánské otázky se stal zákon č. 117/27 Sb. z roku 1927, jehož iniciátorem se stala především agrární republikánská strana. Osoby definované zákonem jako „potulní cikáni a osoby žijící po cikánském způsobu" se musely v roce 1928 podrobit soupisu, na jehož základě bylo vydáno asi 36 000 tzv. cikánských legitimací, které měly těmto osobám sloužit jako průkazy totožnosti. Zákon nevymezil zcela jednoznačně, kdo všechno může být považován za „cikána", a tak skýtal volný prostor pro diskriminaci etnických Romů bez rozdílu.

Zákon také dával možnost státní správě vyhlásit pro držitele cikánských legitimací zákaz vstupu na určitá místa, čehož bylo také využíváno v případě hlavních zemských měst, lázní nebo některých obcí. Všechna tato opatření diskriminovala především kočovné Romy, mohla se však uplatnit i pro Romy usazené. Mnohým Romům byly totiž cikánské legitimace vystaveny i přesto, že žili po dlouhou dobu usazeni v obcích.

I přesto vzrůstá u trvale usedlých Romů postupným sžíváním s neromským okolím jejich stupeň faktického zapojení do majoritní společnosti. Výsledky byly viditelné především v otázce vzdělávání. Z integrovaných rodin se bezpočet Romů učilo ve výučním oboru, objevili se však i jedinci na středních školách či univerzitách. Ve 30. letech začal studovat práva na Karlově univerzitě v Praze Tomáš Holomek (1911-1988) ze Svatobořic. Mezi vynikající a známé osobnosti patřil také např. primáš Jožka Kubík (1907-1978) z horňácké obce Hrubá Vrbka.

Kolik Romů vlastně v Československu před válkou žilo? A kolik jich žilo v Evropě? Jaký byl jejich způsob života?

Při sčítání lidu v roce 1921 bylo na území Československa evidováno zhruba 8000 Romů. Jde však o značně podhodnocený údaj, neboť sčítací komisaři romštinu nepovažovali za obcovací řeč a etnickou příslušnost uváděli zcela výjimečně. Dle odhadů žilo v meziválečném Československu asi 70-100 000 Romů, z nichž drtivá většina byla usazena na Slovensku. Počet Romů v celé tehdejší Evropě lze jen těžko určit.

Romové nikdy netvořili celek, ale odnepaměti se dělili do řady často dosti odlišných skupin (podle kočovného či usazeného stylu života, podle dialektu romského jazyka, podle profesního zaměření apod.) s odlišnými tradicemi a způsobem života. V době československé republiky žilo na jejím území několik základních skupin Romů. Většina patřila k tzv. slovenským Romům, žijícím usedle na Slovensku, v maďarském jazykovém prostředí žila skupina maďarských Romů.

V Čechách a na Moravě patřila většina Romů ke skupině tzv. českých Romů. Tato skupina se dále rozdělovala na převážně usedlé moravské Romy (příjmení Daniel, Herák, Holomek, Malík atd.) a převážně kočovné české Romy (příjmení Růžička, Vrba, Janeček, Procházka atd.). Méně početná byla skupina Romů německých, tzv. Sintů, žijících především v německy mluvících oblastech v pohraničí (příjmení Bamberger, Richter, Klimt atd.). Nejmenší skupinu pak tvořili kočovní olašští Romové, pocházející z rumunského Valašska.

V obživě Romů za první republiky převládala stále tradiční řemesla (především kovářství a kotlářství nebo provozování hudby, ale také koňské handlířství, výroba kartáčů a štětek, drátenictví apod.), která však byla postupně nahrazována námezdní prací v průmyslu (především stavebním) a v zemědělství popř. různými druhy podomního obchodu a překupnictví. Často docházelo také ke kombinaci tradičního řemesla a nádenické práce.

Německé zákony do značné míry zkomplikovaly život Židům. Typický příkladem je povinnost nosit žluté hvězdy nebo zákaz vstupu do některých budov a míst. Dotkly se také Romů? Nebo byly vydány speciální zákony, které omezovaly Romům život?

Počátky holocaustu nejsou spojeny až s nástupem Adolfa Hitlera k moci, ale stejně jako v případě židovského obyvatelstva mají kořeny v po mnoho staletí živených a udržovaných předsudcích a představách Evropanů. Jejich projevy byly v různých dobách a na různých místech odlišné. Radikálnější politická opatření začala být uplatňována prakticky okamžitě po nástupu nacistů k moci a postupně se šířila do dalších evropských zemí.

Již od 30. let 20. století Romové patřili v Německu vedle Židů k další nacisty pronásledované skupině obyvatel na základě svého rasového původu. To bylo vyjádřeno již v komentářích k tzv. Norimberským rasovým zákonům, kde se uvádělo: „K cizorodým rasám patří v Evropě kromě Židů právě jen Cikáni". V roce 1936 byl v Berlíně zřízen rasově-hygienický institut, jehož hlavním cílem bylo „studium" německých Romů. Zásadní radikalizaci postupu přineslo především říšské nařízení o „potírání cikánského zlořádu" z roku 1938.

Na našem území byly hned dva romské tábory, v Letech a v Hodoníně u Kunštátu. Kolik lidí prošlo jejich branami? A jak tyto tábory fungovaly?

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se postupně uplatňovala všechna „proticikánská" nařízení, která byla během třicátých let realizována v nacistickém Německu. Vyvrcholením bylo přijetí výnosu „o potírání cikánského zlořádu" 10. července 1942, na jehož základě provedly protektorátní úřady podle pokynů německé kriminální policie soupis všech „cikánů a cikánských míšenců". Zhruba třetina z nich byla okamžitě internována v nově zřízených tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.

V obou protektorátních táborech trpěly za nelidských podmínek zhruba tři tisíce „rasově nevyhovujících osob" - mužů, žen a dětí všech věkových kategorií. Veškerý personál tvořili čeští zaměstnanci. Všichni vězni museli pracovat vně nebo uvnitř tábora 8-10 hodin denně. Šlo především o lamačské a výkopové práce na stavbách silnic. Dále šlo o odklízení lesních polomů a práce v zemědělství. Stravu dostávali vězňové třikrát denně, ovšem jen v tom nejnutnějším množství.

Fungovaly podobné tábory i v jiných zemích? Nebo byli Romové shromažďováni ve stejných táborech jako Židé?

Za druhé světové války byli romští vězni internováni většinou v koncentračních táborech, určených pro další skupiny obyvatel jako byli Židé, homosexuálové, Svědci Jehovovi či političtí odpůrci nacistů. Nicméně od roku 1939 měly být v rámci Říše budovány zvláštní „cikánské sběrné tábory", které měly být využity nejen jako pracovní a internační, ale představovaly také mezistupeň k pozdějším deportacím. Tak vznikl tábor např. v rakouském Lackenbachu či Salzburku. Podobným táborem byl i tzv. Zajišťovací tábor v Dubnici nad Váhom, určený od roku 1944 k internaci romských mužů, žen a dětí ze Slovenska.

Co vlastně nacisté s Romským obyvatelstvem plánovali? Šlo čistě o to je shromáždit a izolovat od ostatních? Nebo měli nacisté připravený plán konečného řešení i pro Romy?

Postup německých nacistů byl připravován a definován za pomoci nacistické rasové vědy a uváděn do praxe různými politickými opatřeními, končícími nucenou sterilizací či internací ve sběrných, pracovních a koncentračních táborech. Také protektorátní tzv. cikánské tábory v Letech a Hodoníně byly součástí nacistického plánu tzv. konečného řešení cikánské otázky. Toto „řešení" započaté vyhlášením rasových zákonů a rasovým výzkumem, doplněné následně o nejrůznější formy perzekuce až po segregaci v různých táborech spělo až k vyhlášení tzv. osvětimského výnosu 16. prosince 1942 vůdcem SS Heinrichem Himmlerem.

Výnos stanovil pro všechny „Cikány, cikánské míšence" a neněmecké příslušníky romských skupin balkánského původu internaci ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau. Od počátku března 1943 tam byla z protektorátu postupně několika hromadnými transporty odvezena většina Romů. V koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau byli uvězněni Romové z dalších evropských zemí přímo kontrolovaných nacisty (kromě protektorátu také z Německa, Rakouska, Nizozemí, Belgie, Lucemburska, Polska atd.) ve zvláštním úseku označovaném jako tzv. cikánský rodinný tábor, protože na rozdíl od dalších částí osvětimského komplexu byly romské rodiny ubytovány dohromady. Sem bylo postupně internováno přes 22 000 romských mužů, žen a dětí.

Existují záznamy o tom, kolik Romů v táborech nejen u nás, ale i po celé Evropě zemřelo? A kolik se jich naopak vrátilo domů?

Katastrofální stravovací a hygienické podmínky spolu s nemocemi měly v protektorátních tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu za následek smrt asi jedné čtvrtiny vězňů (procentuální úmrtnost v těchto táborech byla dokonce vyšší než např. v koncentračním táboře Dachau).

Po osvobození Československa roku 1945 se vrátilo z koncentračních táborů a jiných internačních či pracovních zařízení pouze asi 600 romských mužů, žen a dětí z původních českých a moravských Romů a Sintů. Nacistický teror tak přežila v českých zemích asi jen desetina Romů – bylo vyvražděna většina naší předválečné romské populace. Počet romských obětí v Evropě pak nelze přesně určit, ale bývá odhadován až na 500 000.

Záhy po válce přišel komunismus. Jaký byl život Romů po válce?

Po roce 1948 byli Romové formálně zrovnoprávněni, ale tehdejší státní orgány začaly postupně prosazovat otevřenou násilnou asimilaci. V roce 1958 bylo zakázáno kočování (zákaz postihl především tzv. olašské Romy, protože slovenští Romové byli usazení). V roce 1968 přinesla demokratizace poměrů založení první romské organizace – Svazu Cikánů-Romů. V roce 1973 byl však svaz po nátlaku státních orgánů zrušen. Od poloviny 70. let pak začala být znovu uplatňována asimilační politika (zákaz romského jazyka, sterilizace romských žen apod.). Atmosféra se poněkud uvolnila až v polovině 80. let, kdy bylo vzácně možné v malých nákladech publikovat v romštině a bylo možné začít hovořit o romské kultuře.

Podepsal se vývoj ve 20. století významně na kulturu a společenský život Romů?

Vývoj ve 20. století přinesl celou řadu státních pokusů o řešení tzv. cikánské otázky, s jejichž důsledky se Česká republika vyrovnává dodnes. Po diskriminační politice meziválečné československé republiky přišlo období pro Romy nejtragičtější – pokus o jejich celkové vyhlazení. Politika státních orgánů během komunistického režimu pak měla ve svých důsledcích dva základní aspekty. Na jedné straně došlo k formálnímu zrovnoprávnění Romů a ke zlepšení jejich materiální situace (zlepšení životní úrovně, přístup ke vzdělání). Na druhé straně došlo k přetrhání tradičních vazeb a ke zničení tradičních norem. Romové neměli možnost rozhodovat sami o svém osudu, byli pouhým objektem státní politiky. Další zásadní změny přineslo období po Listopadu 1989 (rozdělení československého státu, diskriminace na trhu práce a v oblasti vzdělávání, nárůst pravicového extremismu atd.).

Jak vlastně sami Romové pohlíží na 2. světovou válku a následný vývoj v Evropě? Židé zakládali organizace, které pátraly pro nacistických zločincích, a snažily se potrestat viníky holocaustu. Našly se takové tendence i v romské komunitě?

Události spojené s holocaustem Romů byly po skončení druhé světové války po mnohá desetiletí opomíjeny, ať už v zemích východního bloku, které neměly zájem otevírat téma etnicity „osob cikánského původu", nebo na Západě, kde nadále panovaly předsudky vůči Romům, a ti byli proto po dlouhá léta označeni za osoby nacisty pronásledované z kriminálních důvodů. V souvislosti s denacifikací Německa se však začínají objevovat hlasy požadující zrovnoprávnění romských válečných obětí. Důležitou roli sehrál také celoevropský etnoemancipační proces Romů.

Centrem mezinárodního romského hnutí se stala od počátku 60. let Paříž, kde byl vytvořen „Mezinárodní výbor Cikánů". Ten se stal také organizátorem prvního mezinárodního kongresu Romů v roce 1971 u Londýna, na kterém prakticky vznikla dnešní Mezinárodní romská unie (International Romani Union). Mezi první požadavky mezinárodního romského hnutí patřilo právě uznání rasového pronásledování Romů nacisty. Především v Německu pak probíhaly protestní akce v bývalých koncentračních táborech, jež vedly například k tomu, že roku 1982 se spolkový prezident Německa veřejně německým Romům za události druhé světové války omluvil.

Také pro českou romskou organizaci Svaz Cikánů-Romů (1969-1973) hrála otázka holocaustu Romů důležitou roli. V rámci svazu působila komise bývalých vězňů koncentračních táborů a v roce 1972 se uskutečnila dokonce první oficiální připomínka holocaustu Romů na místě bývalého tábora v Hodoníně u Kunštátu. Na tyto aktivity pak bylo plynule navázáno po roce 1989, kdy vznikla celá řada romských organizací a spolků (např. Muzeum romské kultury či Výbor pro odškodnění romských obětí holocaustu). Část bývalých vězňů koncentračních táborů z řad Romů se také konečně dočkala odškodnění z prostředků švýcarských bank a pak také z Německa.

V rodinách původních českých Romů, které měly to štěstí, že tzv. holocaust přežily, je toto téma stále živé a bolestivé. Ale dotýká se to i Romů přišlých po druhé světové válce ze Slovenska, u nichž téma válečné perzekuce dosud velmi silně rezonuje a je živé i v romské lidové slovesnosti, písních a vyprávěních.