Města duchů: Nejseverněji umístěný Lenin v ruském městě na norské půdě

Špicberky jsou v současnosti nejseverněji trvale obydleným místem na celém světě a současně nejbezpečnějším, protože podle dostupných údajů zde neexistuje žádná kriminalita. Ostatně na místě, kde žije úhrnem asi 2800 lidí (většinou jde o norské občany, druhou největší skupinou je kolem 700 Rusů) a kde se není v podstatě možné ukrýt a déle přežít drsné přírodní podmínky, to jinak být ani nemůže.

Městečko Pyramiden (název dostalo podle okolních hor, které svým tvarem připomínají podobné geometrické útvary) bylo založeno Švédy v roce 1910 na archipelu Svalbard (Norsko) na úpatí Billefjordenu patřícího do souostroví Špicberg – jméno se našlo podle pyramidově stoupajících hor u města. Nejbližší osada bylo hlavní město Svalbardu Longyearbyen, nacházející se asi 50 kilometrů jižně, dále pak Barentsburg přibližně 100 kilometrů jihozápadně, a konečně výzkumná stanice Ny-Ålesund rovněž 100 kilometrů daleko, ale západně. A pokud byste se vydali přímo na sever, bude vám chybět nějakých 1000 kilometrů k pólu. V létě 1910 švédská expedice zahájila průzkum uhelných ložisek. Záhy byly zjištěny bohaté uhelné sloje podél jižní stěny hory. Bylo otevřeno několik dolů, ale těžba se ukázala být poměrně složitá. Švédové po několika letech těžbu zastavili a soustředili se na nové naleziště ve Svea. 

Podle takzvané Špicberské dohody z února 1920 se přiznává Norsku svrchovanost nad tímto územím, nicméně podle tohoto dokumentu mohou občané zemí, které se staly signatáři dohody, stejným právem využívat místní přírodní nerostná bohatství. Zajímavostí je, že dohodu tehdy podepsalo i bývalé Československo. Ve skutečnosti zde suroviny těžilo v posledních desetiletích jen Norsko a Rusko. 

Švédové v roce 1927 prodali za blíže neurčenou sumu těžební místo sovětské společnosti Russkij Grumant. Na začátku 30. let došlo k dalšímu odprodeji, tentokrát státní důlní společnosti Trust Artikugol, která na tomto místě prováděla de facto zkušební provoz, podobně jako v dalších oblastech na Špicberkách (například v osadě Barentsburg). Po invazi fašistických vojsk do Norska a následném přepadení SSSR došlo v roce 1941 k evakuaci obyvatelstva, přičemž veškeré vybavení zůstalo na místě. Po válce bylo Pyramiden posledním místem, kam se vrátili sovětští horníci – v roce 1947 byl proveden průzkum uhelných ložisek a o rok později tu byla těžba obnovena. Podle tehdejšího sovětského vnímání kolektivismu a loajality tu byla vybudována standardní zařízení – plavecký bazén, sportovní hala, kulturní centrum, nešetřilo se na nákladných výzdobách interiérů. Ty jsou většinou řešeny s důrazem na polárního ducha, ačkoliv i tady se objevily symboly socialismu a nechybí věčný Vladimir Iljič Lenin (je nejseverněji umístěnou bustou ikony komunismu).

Pyramiden (nyní už Пирамида) mělo v hornických kruzích velice dobré jméno a tudíž se těšilo nemalé popularitě. Zaměstnanci většinou absolvovali dvouleté smluvní období za velice slušné mzdy. Všeobecně byla práce v kterékoli osadě na Špicberkách považována za nadstandard, proto o ni bylo stále mnoho uchazečů, ačkoliv výběr byl velice přísný a prošli jím opravdu jen nejlepší a důkladně prověření jedinci. Ve volném čase se dbalo na kulturní a sportovní činnost, není divu, že v nejperspektivnější době Pyramiden bylo 90% občanů zapojeno do jedné z těchto aktivit. Prakticky ihned po nástupu do práce v městečku byli vyzváni, aby si jednu ze dvou zmíněných oblastí vybrali, šlo vlastně o povinnou registraci, ovšem upřímně si můžeme říci, že v tomto prostředí žádné další činnosti téměř nepřicházely v úvahu.

Velice kvalitní bylo i zásobování – město se záhy postaralo vlastní produkci mléka, masa, vajec a zeleniny, pochopitelně se s ohledem na lokalitu rychle rozvíjel rybolov. Od roku 1958 bylo samozásobování na tak vysoké úrovni, že obyvatelům bylo jídlo poskytováno bezplatně. V roce 1985 byl dokonce vystavěn velký skleník s cílem zajistit obyvatelům i tropické ovoce. V té době stále více rostla populace žen a dětí, byla vystavěna školka, škola a zřízena knihovna čítající na 50 000 titulů. Obyvatelé měli možnost navštívit muzeum, v Pyramiden bylo i kino promítající každý večer. V období největšího rozmachu tu žilo na 1000 obyvatel.

Těžba v letech 1955 – 1998 čítala kolem 9 milionů tun uhlí. Devítina tohoto množství byla vyčleněna pro provoz místní elektrárny, zbytek byl transportován přes Svalbard do SSSR. Sloje měly několik desítek metrů, díky jejich dělení podle počtu dislokací byla těžba složitější a také nákladnější. Postupem času byla stále méně rentabilní, takže nastalo nevyhnutelné – doly byly uzavřeny. Těžba uhlí byla zastavena v březnu 1998, poslední vozík byl vytěžen 31. března. Znamenalo to také přerušení veškerých služeb a bez nich bylo nemyslitelné v tvrdých severských podmínkách přežít. Na 900 lidí, což de facto představovalo téměř celou populaci města, ve spěchu houfně místo opustilo, prakticky všechny jejich věci tak zůstaly na svém místě v osiřelých domech. Podle úředních záznamů odjel poslední pracovník dolů 10. října 1998.

Norský autor Kjartan Fløgstad (*1944) o tomto místě napsal knihu Pyramiden, portrett av ein forlaten utopi (vyšla v roce 2007). V seriálu Life After People, vysílaném televizní stanicí History Channel, byla jedna epizoda věnována této oblasti. Odborníci uvedli, že s ohledem na mrazivé podnebí (nejvyšší teploty vystoupí v červnu na 3-5 stupňů Celsia), v němž je poločas rozpadu budov podstatně pomalejší, by Pyramiden mělo stát ještě dalších 500 let. V pořadu byla zmíněna i jedna rarita – v bývalém kulturním centru se nachází koncertní křídlo nesoucí název Rudý říjen (Red October, Красный октябрь) – jde o nejseverněji umístěný nástroj tohoto typu.

(zdroj: youtube.com)

Právě pro svoji bizarní opuštěnost se stalo Pyramiden i cílem některých turistů. Místo je dosažitelné lodí nebo sněžnými vozy z Longyearbyenu, existuje možnost zúčastnit se organizované prohlídky, ale navštívit ho lze i individuálně. Ačkoliv místo nadále patří společnosti Trust Arktikugol, návštěvy nejsou zakázány, jen pokud si chtějí návštěvníci prohlédnout interiéry domů, musí jim být důsledně zamčené objekty po předchozí dohodě otevřeny. Kvůli tomu zde nadále přežívá několik Rusů majících roli průvodců. Ale jde skutečně o pouhou hrstku, ve velmi krutých zimních obdobích jejich počet kolísá mezi dvěma až pěti. Nicméně se správci zdejší lokality snaží vyjít turistům vstříc a prohloubit jejich zážitky, což dokazuje i znovuotevření budovy honosně nazvané Tulip Hotel, aby tu zájemci o atmosféru „města duchů" mohli prožít noc. I přes přítomnost oficiálních dohlížitelů ani toto místo nezůstalo ušetřeno před klasickou „turistickou nemocí": pravidelně jsou evidována násilná vniknutí do jednotlivých budov společně s projevy vandalismu a krádeží – takový způsob získávání „suvenýrů" zvyšuje stupeň poškození zdejších objektů.

Pyramiden představuje unikátní historickou památku, názornou ukázku každodenního života v důlní oblasti, včetně rozvíjející se architektury. V osadě je několik dřevěných domů, které byly postaveny na přelomu 40. a 50. let, vedle nich jsou cihlové domy, vybudované v průběhu následujícího období, reprezentujícím nejčastěji 70. léta. K vidění tu vedle sebe jsou unikátní důlní zařízení i charakteristický duch sovětské doby. To vše ve spojení s úchvatnou přírodní scenérií činí z Pyramiden jedno z nejkrásnějších míst na Špicberkách.