20 let od potopení Kursku: Za zkázou ponorky stojí diletantství Ruska i odmítání pomoci ze Západu

Za zkázou stroje stojí ruské lajdáctví, které připravilo o život 118 lidí, neboť nikdo z kompetentních nezkontroloval, jestli řádně těsní šrouby, jimiž později unikl peroxid vodíku používaného jako paliva pro torpéda 65-76 Kit a způsobil výbuchy. „Ruské námořnictvo nebylo v době havárie v nejlepší kondici, takže šlendrián a podfinancování rozhodně nelze vyloučit,“ říká pro EuroZprávy.cz Ivan Rous, který bádá po potopených ponorkách i plavidlech.

Čas bolest neutišil a ani jejich slzy nevysušil. Pozůstalí po námořnících ruské jaderné ponorky Kursk, kterou do hloubky 108 metrů Barentsova moře poslalo zřejmě vlastní torpédo, cítí hněv na nejvyšší ruské představitele i jejich velitele. Nemohou jim odpustit, že pro záchranu jejich synů neudělali maximum. Naráželi jen na samou aroganci, která se projevila před 10 lety, na první velké výročí tragédie.

„Očekávali jsme, že po deseti letech se někdo z ministerstva obrany či velení námořnictva s námi spojí, že někdo z vedení země přijede uctít památku našich chlapců. Ale je vidět, že už nepovažují smrt 118 členů posádky ponorky za velkou tragédii. Není pravda, že čas všechny rány zhojí,“ postěžovala si tehdy světovým agenturám Sofija Dudková, jejíž syn Sergej na ponorce sloužil jako zástupce velitele.

Také Putin prokázal lhostejnost a alibismus

Absenci sociálního cítění předvedl tehdy i prezident Vladimír Putin, který byl čerstvě ve funkci. Po neštěstí ani nepřerušil dovolenou, aby navštívil místo havárie. „Osobně za tím vidím lhostejnost a alibismus,“ míní Ivan Rous, který kromě bádání po potopených plavidlech, je už dvacet let zaměstnancem libereckého Severočeského muzea, kde působí jako vedoucí výstavního oddělení.

Pyšnili se, že Kursk o hmotnosti 14 tisíc tun a délce 155 metrů je nepotopitelný. Rusové jej považovali za novodobý Titanic. Klamali ale i sami sebe. „Myslím, že právě experti ví, že všechna plavidla jsou potopitelná. Ona nepotopitelnost je zbožným přáním, reklamním sloganem anebo prostě jen pyšným přehnaným popisem skutečnosti,“ tvrdí rodák z Ostravy.

Za smrt 118 mužů a zničení plavidla může diletantství ruského námořnictva. Zkázu ponorky způsobilo špatné těsnění šroubů, které nebyly měněny téměř šest let, a jimiž unikalo explozní palivo. Přitom předpisy ukládají, že měly být prohlíženy každé dva roky. Jedním z klíčových momentů, který mohl včas odhalit problémy posádky, byla zablokovaná nouzová bóje, jež by vystoupala na hladinu a vyslala by mezinárodní tísňový signál UHF, který zachytí satelity. Nikdo neprověřil jejich funkčnost. „Pravděpodobně byla zablokována pro poruchovost uvolňovacího mechanizmu,“ domnívá se Rous.

Poničená nouzová bóje i špatně těsnící šrouby pohřbily stoj

K poničení nouzové bóje mohlo dojít při špionážně-průzkumné misi, kdy Kursk v roce 1999 ve Středomoří sledoval lodě 6. flotily válečného námořnictva Spojených států amerických během války v Kosovu. Velitel ponorky Gennadij Petrovič Ljačin se pak po návratu do Ruska stal národním hrdinou. Plavidlo bylo totiž součástí Severního loďstva ruského válečného námořnictva a operovalo zejména v oblastech Severního ledového oceánu. „Opravdu se spekuluje, že právě při této misi byla zablokována nouzová bóje, která při pozdější havárii nemohla být použita,“ míní odborník na dějiny 2. světové války, dějiny průmyslu.

Apokalypsu odstartuje v 8:51 hodin tamního času rozkaz, aby Kursk nabil torpéda typu 65-76, neboť stroj se zúčastnil největšího námořního cvičení od rozpadu SSSR, které probíhá v Barentsově moři asi sto kilometrů od ruského pobřeží. Skutečnost, že šrouby nejsou v pořádku a nemohou tak zabránit úniku, si sedm námořníků z prvního oddělení nevšimne. Řeší totiž problém s dveřmi, které nejdou dovřít. Peroxid vodíku ze špatně těsnících šroubů vytéká do odpalovače a ve chvíli, kdy se dostane do styku s mastnotou nebo rzí, exploduje.

Stane se tak 12. srpna 2000, v 11 hodin 27 minut a 30 vteřin se ozve prudký výbuch, který načne konec původně chlouby ruského námořnictva. „Domnívám se, že se nepočítalo s výbuchem torpéda na palubě a stejně jako s možnou další řetězovou reakcí, kdy explodovala další torpéda. Zaplavení ponorky pak bylo tak velké, že neexistovala žádná šance na vynoření,“ podotýká obdivovatel ponorek. Přední část trupu byla opravdu vážně poškozena, otvorem o rozměrech dva metry čtverečních dovnitř nateklo každou vteřinu 90 000 litrů vody.

Za 135 vteřin následuje další výbuch, který je obrovský, hovoří se o několika tunách Trinitrotoluen (TNT). Podle expertů se mohla rovnat zemětřesení o síle 3,5 Richterovy škály, výbuch zaznamenaly i seizmografy na Aljašce. Rázová vlna je tisíckrát silnější než u první exploze a na palubě ponorky devastuje prakticky vše. „Po explozi prvního torpéda s největší pravděpodobností explodovaly i ty další. To ostatně uvádí i později vydaná oficiální zpráva. Tím se tedy dá vysvětlit, proč následoval druhý ničivý výbuch, který byl tak devastující,“ konstatuje Rous, kurátor sbírky průmyslového dědictví. V některých odděleních vypukne požár a teplota tak dosahuje téměř tisíce stupňů. Lze tedy říci, že poničená nouzová bóje i špatně těsnící šrouby pohřbily stoj. A tak ponorka klesla do hloubky 108 metrů a spočine na dně Barentsova moře.

Admirál ignoroval, že nedostal žádnou odpověď

Spekuluje se, že exploze postihla Kursk už v sobotu ráno a nikoli před polednem. Americké ponorky totiž tvrdí, že obří detonaci zaregistrovaly mnohem dříve, než uváděla oficiální vyšetřovací zpráva. Nabízí se tak otázka, zda Rusové původně nechtěli havárii svého stroje před světem ututlat. Po explozích na palubě Kursku je svět kousek od jaderné katastrofy, kterou mohou způsobit dva jaderné reaktory v centrální části plavidla.

Při jejich poškození hrozí, že může nastat podobné neštěstí jako ve Fukušimě, kde došlo v roce 2011 k havárii jaderné elektrárny. To se naštěstí u plavidla neděje. „Reaktory všech ponorek jsou přímo stavěny tak, aby se minimalizovaly možné úniky i v případě rozsáhlé katastrofy,“ vysvětluje Rous, který je zároveň odborníkem na  geologii a geofyziku.

Na povrchu nikdo při cvičení netuší, jaké drama se na Kursku odehrálo. Admirál Vjačeslav Popov žádá ve 13:15 hodin od ponorek přítomných v dané oblasti, aby mu sdělily výsledky cvičení. Všechny potvrzují, že úspěšně odpálily torpéda. Všechny, kromě Kursku. Přesto nikdo nepropadá panice. Admirál ani další velitelé  nejsou znepokojeni, protože spoléhají na již změněnou nouzovou bóji, kterou by stroj jistě vyslal, kdyby se ocitl v potížích. Popov tedy pokračuje na vlně diletantismu a lajdáctví jako celé ruské námořnictvo.

Anebo velitelé o patáliích Kursku tušili, ale vědomě nic nedělali, aby nemuseli před Západem havárii přiznat. Zřejmě se řídili příkazem, jaký měla přísně utajovaná ponorka Komsomolec, která v Norském moři 7. dubna 1989 začala hořet, ale nesměla použít mezinárodní tísňové volání o pomoc SOS. A tak zemřelo dvaačtyřicet námořníků.

Západ chtěl pomoci dříve než říkají Rusové

Dalším problémem Kursku bylo, že byl konstruován tak, aby bylo obtížné jej lokalizovat. Šest centimetrů gumy na jeho povrchu učiní ponorku pro radary takřka neviditelnou. V neděli 13. srpna ve 4:51 hodin je Kursk konečně lokalizován. K poškozenému plavidlu sestupují potápěči. „Záchrana ve sto metrech pod vodou je bez speciálních prostředků absolutně nemožná. Samotný potápěč bez vybavení vůbec nic nezmůže,“ upozorňuje Rous. I laikovi ale musí být jasné, že potápěč v hloubce 108 metrů nic nezmůže, pokud postrádá výbavu. Potápěči tak údajně slyšeli zvuky 23 přeživších námořníků, kteří v morseovce vyťukávali SOS a VODA na znamení, že jsou zaplaveni a utopí se. Rusové ale nic nepodniknou.

Záhy se svět dozví o zkáze Kursku, na němž i po dvou explozích stále žije 23 námořníků. Spojené státy americké nabízejí jeden ze svých dvou hlubokoponorných záchranných prostředků (Deep Submergence Rescue Vehicles), stejně tak nabídla pomoc i britská vláda. Podporu nabízejí i Norové. Rusové však cizí operací pohrdnou. Později tvrdí, že Západ záchrannou akci nabízel až 16. srpna, to zejména britsko-norský tým odmítá a říká, že už 14. srpna kontaktoval Rusy, že mohou jít do akce.

Tajili snad Rusové, že na palubě vezl Kursk jaderně zbraně? A proto západní záchranné týmy nechtěl do poškozené plavidla pustit. O zmíněném Komsomolci také dlouho nepřiznali, co obsahoval. A nyní na dně Norského moře stále leží ponorka, která v útrobách skrývá odstavený jaderný reaktor a dvě jaderné hlavice, které jsou součástí zbraňových systémů.

Kreml až 16. srpna svolil k povolání mezinárodní pomoci. Osm dní po zahájení operací připlouvá na místo anglicko-norský záchranný tým. Jeho potápěči už žádné zvuky neslyší. Je jasné, že všech 118 námořníků zahynulo.

Nejsou šance na záchranu, psal kapitán Kolesnikov

Co se v kritických chvílích dělo na palubě, než posádka zahynula, svědčí útržek papíru, na který si psal poznámky sedmadvacetiletý kapitán Dmitrij Kolesnikov, jenž byl velitelem sedmého úseku. „Je příliš velká tma na psaní, ale pokusím se o to. Zdá se, že nejsou žádné šance, 10–20 %. Doufejme, že aspoň toto bude někdo číst. Zde je seznam osob z druhé sekce, kteří jsou teď v devítce a pokusí se odsud dostat. Pozdravy všem, není třeba zoufat. Kolesnikov.“ Z jeho poznámek ale také údajně vyplynulo, že na palubě mělo dojít ke vzpouře a ostatní námořníci jej měli údajně zbít...

Z Kolesnikových útržků je rovněž patrné, že někteří námořníci se snažili poškozeným otvorem vyplavat ze 108 metrové hloubky na povrch. Jejich šance na úspěch byla od počátku nulová, což potvrzuje i Ivan Rous. „Sami jsme se pustili do technického potápění, a tak i z vlastní zkušenosti mohu říci, že vzdálenosti pod vodou jsou úplně něco jiného než na povrchu. Sto metrů pod vodou je totální odříznutí od světa, zatímco sto metrů na povrchu je úplné nic. Pro suchozemce je to těžko představitelné i vysvětlitelné. Ale ten rozdíl je obrovský, to mně věřte,“ říká dvaačtyřicetiletý spisovatel i editor mnoha knih, jako například Jeskyně a doly Jizerských hor.

Stroj ležel na dně Barentsova moře rok, než jej námořnictvo vyzdvihlo. „Dlouho se řešila technologie výzdvihu. Přeci jen jde o 14 tisíc tun a nevím, zda se lany řezalo někdy něco tak velkého. Dále se muselo dbát i na úniky a možné propojení některých potrubí s reaktorovou částí,“ uzavírá Rous, který s libereckým týmem bádá po ponorce U 206  Reichenberg (Liberec), která poté, co v listopadu 1941 nejspíš najela na minu, ztroskotala v Atlantiku v Biskajském zálivu a zároveň po parníku Gablonz (Jablonec), jenž nedaleko přístavu Tripolis v únoru 1941 rovněž najel na minu.

Zkáza jaderné ponorky Kursk byla obrovskou prohrou ruského námořnictva, která otřásla sebevědomím armády. Opět se však potvrdilo, že lidské životy nemají pro Rusy žádnou cenu. Hněv pozůstalých ani po dvaceti letech nezeslábl. Kvůli vyšším státním zájmům je armáda připravila o milované syny. A tak v den dvacetiletého výročí opět potečou po jejich tváří slzy...