Ratko Mladič dostal doživotí. Mezinárodní trestní tribunál ho uznal vinným v deseti bodech

Ve dvou bodech byl Mladić obžalován z genocidy. V jednom z nich byl ale viny zproštěn. Dalších pět bodů se týkalo zločinů proti lidskosti a čtyři body porušení zákonů nebo zvyklostí válečného práva.

"Za spáchání těchto zločinů senát odsuzuje pana Ratka Mladiče k doživotnímu vězení," oznámil soudce Alphons Orie verdikt haagského tribunálu. Tomuto výroku předcházely dvě hodiny, během kterých soud seznamoval přítomné se závěry více než čtyřletého procesu.

Mladičovy zločiny soudce označil za "jedny z nejohavnějších, jaké kdy lidstvo poznalo, včetně genocidy, vyhlazování a zločinů proti lidskosti".

Orie mimo jiné řekl, že senát dospěl k závěru, že Mladić výrazně přispěl ke zločinům, které byly spáchány ve Srebrenici. Kromě toho osobně nařídil ostřelování Sarajeva, jehož terčem bylo civilní obyvatelstvo a jež naplnilo všechny znaky genocidy. Na svědomí má i braní rukojmích z řad pozorovatelů OSN a příslušníků mezinárodních sil UNPROFOR na konci války.

Jde o poslední rozsudek, jímž vyvrcholila práce haagského tribunálu. ICTY ustavilo OSN už během války v roce 1993 a soud své působení definitivně ukončí k letošnímu 31. prosinci. Očekává se, že Mladić podá odvolání, kterým se už bude zabývat Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály (MICT). Ten zřídila 22. prosince 2010 Rada bezpečnosti OSN.

Mladić se stal symbolem válečných krutostí v Bosně

Jméno generála Ratka Mladiče (74), rodáka z východní Bosny, se stalo symbolem krutostí spáchaných za válek v bývalé Jugoslávii. Důstojník Jugoslávské lidové armády (JNA), kterého dnes Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) odsoudil k doživotnímu vězení, se přitom stal jedním z nejvíce nenáviděných i obávaných velitelů vlastně náhodou. Skoro celou kariéru totiž sloužil v Makedonii a až v době vypuknutí srážek v Chorvatsku ho převeleli do Kninu.

Ve městě, které se později stalo centrem Republiky srbská Krajina, neuznaného státu chorvatských Srbů, získal tehdy ještě plukovník Mladić první válečné zkušenosti. Jednotky pod velením se v létě a na podzim 1991 zapojily do bojů i v přímořských městech jako Šibenik nebo Zadar. Přes výraznou materiální převahu i pomoc polovojenských jednotek ze Srbska se ale věci nevyvíjely zcela podle představ jugoslávského velení.

Sám Mladić podle vzpomínek pamětníků utrpěl během bojů u města Sinj lehčí střelné zranění a od té doby téměř neodkládal těžkou neprůstřelnou vestu, která se stala nezbytnou součástí jeho image. V říjnu 1991 byl ambiciózní Mladić povýšen na generálmajora, pro širší veřejnost ale zůstával neznámým. Už od studia na vojenské škole ho ovšem provázela pověst nadaného stratéga. Nakolik byla pravdivá, se mělo ukázat na jaře 1992, když se stal nejvyšším velitelem bosenskosrbské armády.

Mladić se sice v Bosně, tedy v jednom z jejích mnoha chudých horských krajů, v roce 1943 narodil, většinu života ale strávil jinde. Jeho otec padl v řadách Titových partyzánů těsně před koncem druhé světové války a Ratka se sestrou a mladším bratrem vychovávala matka. Vrstevníci vzpomínají na Mladiče jako na předčasně vyspělého hocha, který se od mala staral o rodinný dobytek.

Na živobytí si krátce vydělával jako soustružník v Sarajevu, pak ale patnáctiletý Ratko narazil na inzerát nabízející studium na vojenské průmyslovce v Zemunu na předměstí Bělehradu. A uniformu Mladić nosil dalších víc než 35 let. V roce 1961 se zapsal na vojenskou akademii, kde patřil mezi nejlepší studenty, a o čtyři roky později začal ve Skopji důstojnickou kariéru. Do začátku 90. let vystřídal v Makedonii několik jednotek a pomalu postupoval po služebním žebříčku.

Začátkem roku 1991 Mladić krátce působil v dočasně zklidněném Kosovu; pak přišlo převelení do Chorvatska a začátkem května 1992 převzal velení jednotek JNA v Bosně. Až do té doby přitom s rodnou republikou neměl moc společného, i manželku Bosiljku, s níž měl syna Darka a dceru Anu, poznal ve službě v Makedonii. Vývoj by v té době překotný, a tak již 12. května 1992 stanul Mladič v čele štábu čerstvě založeného Vojska Republiky srbské (VRS), které převzalo výzbroj i vojáky od JNA.

Někteří lidé, kteří Mladiče blíže poznali, přitom tvrdí, že masakr Srebrenici v červenci 1995 nepřímo způsobila i sebevražda jeho dcery. Studentka medicíny Ana si vzala život v březnu 1994 otcovou pistolí, když se prý dozvěděla o jeho roli v etnických čistkách. A generálplukovník (povýšen byl v červnu 1994) Mladić se po její smrti zatvrdil. V roce 1995 ale jím vedená armáda již ani přes braní rukojmí z řad pozorovatelů a vojáku OSN nestačila vzdorovat mezinárodnímu tlaku a chorvatsko-muslimské ofenzivě