Bitva u Stalingradu: Zlom ve 2. světové válce, ztráty na obou stranách obrovské

Útok na Stalingrad (nyní Volgograd) byl součástí širší německé ofenzívy zahájené koncem června 1942. Do značné míry prestižní úkol obsadit město nesoucí jméno samotného ruské vládce Josifa Stalina byl svěřen 6. armádě vedené generálem Friedrichem Paulusem.

Aby si pojistil výhru, nechal Hitler ke Stalingradu povolat ještě 4. tankovou armádu generála Hermanna Hotha, jež se měla původně účastnit tažení na Kavkaz. Do bojů byly na německé straně nasazeny i italské, chorvatské a rumunské jednotky.

Boje kolem města, ze kterého sovětská generalita vytvořila centrum obrany, začaly 17. července 1942 a trvaly půl roku. Obránci Stalingradu pod velením generála Vasilije Čujkova byli nejprve zatlačováni stále hlouběji k řece Volze, za kterou nesměli podle Stalinova rozkazu ustoupit. V době největšího německého postupu držel Čujkov z celého města pouze malý pruh země, široký v nejužším místě jen několik set metrů.

V listopadu 1942 však Rudá armáda zaútočila na severní a jižní křídlo nepřátel a po čtyřech dnech tuhých bojů obklíčila německou 6. armádu. Její velitel Paulus nakonec 31. ledna 1943 kapituloval. Menší část jeho jednotek, jež byla odříznuta v severní části města, pokračovala v odporu ještě dva dny.

Během urputných bojů utrpěla Rudá armáda obrovské ztráty. Počet mrtvých, zraněných či nezvěstných podle všeho překročil jeden milion. Na straně agresora bylo přes 800.000 mrtvých, zraněných či zajatých.