„Pro úřady jsem byl zatracený migrant.“ Příběhy československých uprchlíků po sovětské invazi v roce 1968

„Byl to šok, být uprchlíky,“ vzpomíná Irena Březná, v té době 18letá Slovenka, která studovala ve Francii a užívala si nepoznaných možností, který život v kapitalistické a svobodné zemi skýtal, když sovětské tanky přijely do země. Její rodiče jí oznámili, že opouští zemi. Ona se nemohla vrátit a studovat, režim by jí to nedovolil, protože její rodiče se stali nepřáteli státu. „ Zrazená systémem,“ Irena spolu s rodiči požádala o azyl ve Švýcarsku.

Uprchlíci včera a dnes

Integrace nebyla snadná. Irena viděla švýcarskou společnost jako příliš konzervativní a málo rovnostářskou v porovnání s Československem. Ženy zde byly méně emancipované co se týče studia a práce. Také se cítila „být ponížená", protože se nemohla plně vyjadřovat v němčině, jazyk se však postupně naučila. Nyní si velice cení multikulturní povahy Švýcarska, kde je možné slyšet několik jazyků. Kritizuje Českou i Slovenskou republiku za jejich neochotu přijmout uprchlíky. „Cítím se tak dobře ve Švýcarsku, když slyším tolik jazyků. Na Slovensku většina lidí nezná cizince. Stejně jako předtím chtějí zůstat izolovaní."

S touto nedůvěrou se osobně setkal Jiří Růžička, který využil možnosti urychleného azylu, kterým Švýcarsko reagovalo na sovětskou invazi. Po sametové revoluci a pádu SSSR se vrátil zpět do Československa, kde však nebyl vítán s otevřenou náručí. „Hodně se toho změnilo, co jsem odešel, ale ve státních úřadech byly stále ti stejní lidé jako před sametovou revolucí,“ vysvětluje. Tito úředníci jej nazývali „zatraceným migrantem.“ Růžička je přesvědčen, že mu emigrace zachránila život a dodnes, ve svých 77letech, rozděluje život na fázi před emigrací, život ve Švýcarsku a návrat do vlasti.

Jeho životní příběh byl zaznamenán ve filmu o československých uprchlících do Švýcarska švýcarské filmařky Fiony Zieglerové. Režisérka je zároveň kurátorkou v ČR probíhající výstavy stejného tématu nazvané „Druhý život.“Podle Zieglerové je cílem výstavy ukázat veřejnosti, že zatímco Československo bylo zdrojem migrace, dvě samostatné země, které vznikly po roce 1991, naopak nevítají žádné uprchlíky – a to včetně těch, kteří odešli z Československa. „Nepřijímají nikoho zvenčí a neuvědomují si, že po tom, co Češi potřebovali pomoc v minulosti od ostatních, by nyní měli pomáhat těm, kteří to potřebují, odjinud," apeluje filmařka.

Podle Rolfa Otta, zástupce švýcarského velvyslance v Praze byla švýcarská imigrační politika vůči Čechoslovákům „založená na humanitárním základě.“ Rolf nicméně dodává, že Švýcarsko v té době vzhledem k ekonomickému rozmachu potřebovalo kvalifikované pracovníky a vzdělaní Čechoslováci, kteří přicházeli do země, takovou ekonomickou vzpruhu poskytli.

Jedním z takových vysoce kvalifikovaných a vzdělaných pracovníků je Jiří Dvořák, dnes profesor neurologie na univerzitě v Curychu a bývalý šéf lékařského týmu FIFA. Když přišel do Švýcarska, byl druhým rokem na medicíně. 21. srpna byl za rodiči na Kubě. Jeho rodinu však Kubánci ve spolupráci s ruskými oficiály usadili do letedla, které odletělo zpět do Prahy. „Měli strach, že by občané Československa mohli na Kubě způsobit potíže," vysvětluje Dvořák.

Tři měsíce po invazi a utichnutí posledním protestů se Dvořák rozhodl, že nebude sledovat pád své země do tíživého období normalizace a rozhodl se uprchnout do Švýcarska. Učinil tak, ačkoliv věděl, že jeho rodiče zde budou mít problémy. Jeho rodiče mu však dali souhlas a v rozhodnutí jej podporovali. V souvislosti s dnešní uprchlickou krizí Dvořák, který působil na několika humanitárních misích v Africe, tvrdí, že pokud je řízena z větší části ekonomickými potřebami migrantů, je potřeba co nejvíce stimulovat rozvoj v jejich domovských zemích.

Postoj Švýcarska k sovětské invazi

Invaze vojsk Varšavské smlouvy vyvolala v Švýcarsku velké rozhořčení. Hlavní sídla ruské letecké společnosti Aeroflot a Sovětské obchodní banky byly poničeny a úředníci sovětského velvyslanectví se setkali s ostrými verbálními nadávkami. Švýcarská vláda zachovala diplomatickou notu a byla proti zmrazení diplomatických vztahů s zeměmi Sovětského bloku. Nicméně, Švýcarsko vyjádřilo podporu československým nárokům na větší svobodu a svou vstřícnou imigrační politikou se stalo hlavní hostitelskou zemí pro Čechoslováky v Evropě.