Největší církevní krize za posledních tisíc let. Spor „druhého“ a „třetího Říma“ ohrožuje ruské mocenské ambice

Okolo 12% (300 miliónů) všech křesťanů se řadí k některé z 14 ortodoxních církví. Nyní bude těchto církví 15, poté, co konstantinopolský patriarchát udělil autokefalii (církevní nezávislost) kyjevskému patriarchátu, který doposud byl podřízen moskevskému patriarchátu.

Druhý a třetí Řím

Ruská pravoslavná církev je vůbec nejsilnější z ortodoxních církví. Má pod patronátem polovinu všech ortodoxních věřících – 150 miliónů. Ačkoliv je, co se týče čísel moskevský patriarchát jednoznačně nejdůležitější, konstantinopolský patriarchát si stále udržuje výsadu být „první mezi rovnými“ danou jeho historickým dědictvím – Konstantinopol představovala jeden z pěti hlavních církevních patriarchátů, údajně založených samotným apoštoly (kromě Konstantinopole se jedná o Řím, Jeruzalém, Antiochii a Alexandrii).

Konstantinopol se stala dle ortodoxních věřících „druhým Římem“, poté, co Západořímská říše padla a též poté, co se křesťanská církev rozdělila na západní katolickou a východní ortodoxní větev ( církevní schizma v roce 1054). Rusko přijalo v desátém století právě byzantinský ritus a ruská pravoslavná církev tak patřila a uznávala konstantinopolského císaře jako protektora všech křesťanů.

Poté, co však Konstantinopol padla do rukou Osmánské říše v roce 1495, Moskva začala shromažďovat roztříštěné ortodoxní církve pod svůj patronát. Začalo se o ní mluvit jako třetím Římu. Poprvé tento termín použil ortodoxní mnich Filofej Pskovský,, který letech 1523-1524 napsal dopisy velkovévodovi z Moskvy, kde ho vyzýval k boji proti herezím. Podle mnicha po pádu dvou Římů nastal čas pro třetí a finální Řím, který zůstane centrem křesťanství. V jeho představách takovou baštou pravé víry byla právě Moskva.

Podle amerického historika Marshalla Poea však idea Moskvy jako třetího Říma a z ní vyplývající mocenské ambice nebyly v Rusku artikulovány dříve než v 19. století za cara Alexandra II., kdy se jí chytlo vzrůstající panslavistické hnutí, které chtělo sjednotit všechny Slovany pod patronát ruského carství.

Komunismus tyto snahy zamezil, ideje panslavismu a Moskvy jako ochránce všeho křesťanstva však za vlády Vladimira Putina se staly pevnou součástí ruské zahraniční i domácí politiky. Putin je velkým podporovatelem ortodoxní církve, kterou chápe jako nositelku tradičních ruských hodnot. Ruský prezident míří též na jiné ortodoxní církve – např. uskutečnil návštěvu nejvýznamnějšího posvátného místa řeckého pravoslaví, hory Athos.

Spory o dominanci v pravoslavném světě

Politicko-církevní ambice moskevského patriarchátu vyvolaly určité napětí s konstantinopolským patriarchátem, který se cítí být tím pravým vůdcem ortodoxní ekumeny (termín označující společenství všech křesťanských církví a jejich spolupráci). Ekumenický patriarcha Bartoloměj I., hlava konstantinopolského patriarchátu, se dle jemu blízkých zdrojů cítil být osobně dotčen, když moskevský patriarchát nevyslal své zástupce na církevní sněm na Krétě, kterého se zúčastnilo 10 ortodoxních církví a který byl připravován 50 let.

Podle expertů byla neúčast dalších tří patriarchátů – bulharského, antiošského a gruzínského připravena moskevským patriarchátem,který se na základě neúčasti bulharské církve rozhodl nezúčastnit a zpochybnil všepravoslavný charakter akce. Moskevský a antiošský patriarchát později naznačil možnost přípravy jiného sněmu, kterého by se tentokrát měly zúčastnit všechny ortodoxní církve. Tento sněm by se zřejmě odehrával v Moskvě. Mnohá ruská a jiná ultraortodoxní média též zpochybnila sněm jako nástroj pro prosazování ideje Nového světového řádu a tvrdila, že byl financován CIA.  

Ukrajinská otázka

Podle odborníků těmi pravými důvody, proč se moskevský patriarchát neúčastnil, byla palčivá otázka udělení nezávislosti ukrajinské církvi, které se chtěl vyhnout. Ukrajinská pravoslavná církev čítá okolo 40% všech věřících v ruské pravoslavné církvi. Navíc Kyjev je v Rusku chápán jako počáteční bod, odkud se pravoslaví rozšířilo do Ruska. Ukrajinská pravoslavná církev tak má velký význam pro legitimitu a sílu ruské pravoslavné církve. Ukrajinská pravoslavná církev patřila už 300 let pod patronát Moskvy, která se této moci nechce v žádném případě vzdát.  

Situace se vyhrotila po ruské anexi Krymu. Ukrajinští věřící požadovali odluku od moskevského patriarchátu, považovaného za hlásnou troubu Kremlu. Konstantinopolský patriarchát se jim rozhodl vyhovět a povolil jim církevní nezávislost navzdory odlišným přáním moskevského patriarchátu. Ačkoliv není hlavou ortodoxní církve, konstantinopolský patriarchát může udělovat autokefalii díky svému historickému primátu.

Moskevský patriarchát se rozhodl přerušit s konstantinopolským patriarchátem eucharistické styky. V praxi to znamená, že kněží obou církví nebudou moci společně sloužit mše a věřící z jedné církve nebudou moci přijímat svátosti u druhé. Rusko krok konstantinopolského patriarchátu označuje za nezákonný a vedoucí k největšímu rozkolu v církevním světě za posledních tisíc let. Putin prostřednictvím svého mluvčího, Dimitrije Peskova sdělil, že je připraven „bránit zájmy pravoslavných křesťanů“. Podobná slova o nutnosti hájit práva a zájmy ruských občanů použil Putin při anexi Krymu.