Belgičtí kolaboranti s nacisty dostávají od Německa důchody. Platí jim více než obětem deportací

Identity penzistů jsou známy jen německým ambasádám, které jsou odpovědné za předání plateb, poukazuje stanice Deutsche Welle. Podle dokumentu předloženého čtveřicí belgických poslanců okolo 30 Belgičanů získává peníze v částce okolo 435 eur (přibližně 11 000 korun) až 1275 eur (přibližně 32 000 korun) za měsíc. Stanic RFBT poukazuje na to, že obětem deportací či nebo nucených prací vyplácí Německo asi padesát eur ( přibližně 1 300 korun) měsíčně.

Belgičtí poslanci Olivier Maingain, Stephane Crusniere, Veronique Caprasse a Daniel Senesael též poukázali na to, že situace s belgickými důchody spolupracovníkům nacistů je prakticky stejná jako v Británii, kde bývalí  členové SS dostávají penze od Německa, „aniž by platby byly přímo komunikovány, nebo zdaněny, britskými autoritami“. Kolik je těchto britských příjemců německých penzí, se neví.

„Vláda by měla obnovit spravedlnost - fiskální, společenskou i pamětní. A to v souladu se závazky zakladatelů Evropy, včetně naší země i Německa,“ napsali poslanci. Poukazují na to, že důchody jsou jedinou Hitlerovou vyhláškou, která nebyla v roce 1945 zrušena na Postupimské konferenci.

S belgickými poslanci souhlasí i někteří němečtí, především, pak Ulla Jelpkeová z Die Linke (Strany Levice), která dlouhodobě za to kritizuje vládu. Podle Jelpkeové je „nepřijatelné, aby nacističtí kolaboranti dostávali po celá desetiletí peníze, zatímco oběti nacistů musí za odškodnění bojovat“. Je přesvědčena, že pro kolaboranty v zahraničí i v Německu platí, že „kdokoliv se dobrovolně podílel na vražedných praktikách nacistů, by žádnou odměnu dostávat neměl“, sdělila Deutsche Welle.

Podle Jelpkeové leží vina zcela na vládních stranách, zvláště pak na Křesťanskodemokratické unii (CDU), které dle ní blokují jakékoliv snahy tyto praktiky změnit. Vláda argumentuje, že nedokáže zjistit, co belgičtí a jiní důchodci dělali za války a nemůže tedy náležitě rozhodnout o zastavení dodávání penzí.

Německo v roce 1998 změnilo své zákony o důchodech tak, aby bylo znemožněna jejich dávání válečným zločincům či jejich vdovám. Na dotaz Jelpkeové však německá vláda v roce 2014 připustila, že se tak stalo jen v 99 z 940 000 případů.

Podle Hitlerova výnosu z roku 1941 německé občanství mohl získat ten občan zahraniční země, který se přidal k SS. Historik Martin Göllnitz z Univerzity Johannese Guteberga v Mohuči poukazuje na to, že mnozí tito členové SS byli řízeni Wehrmachtem, tj. německou armádou Třetí říše. „ To znamená, že nebyli považováni za příslušníky NSDAP (nacistické strany), ale zkrátka za služebníky německé říše," uvedl historik pro Deutsche Welle.

Z těchto důvodů zahraniční kolaboranti s SS i jejich příbuzní mají nárok na německý důchod. Göllnitz je skeptický ohledně možnosti Německa toto změnit, protože německé zákony sociálního zabezpečení jsou částečně založeny na principu, že nároky na důchod jsou nezávislé na trestních řízeních. V důsledku toho dostávali peníze i ti Belgičané, kteří po válce byli shledáni vinnými z kolaborace.