Chystá se další Euromajdan? Ukrajinská krajní pravice nehodlá přijmout Zelenského jako prezidenta

Ačkoliv Rusko se k prezidentským volbám oficiálně nevyjadřuje, dá s poměrně snadno vyčíst, kdo je jejich favoritem. Zatímco Porošenko by nepochybně pokračoval ve své vůči Rusku velmi tvrdé, nekompromisní politice, jeho protikandidát dal najevo, že je ochoten s Ruskem jednat, ačkoliv nikdo neví přesně, o čem chce s ním jednat.

 Za tento vstřícnější postoj vůči Rusku začal Zelenskyj označován v některých ukrajinských kruzích za „proruského kandidáta“ – i když ten pravý proruský kandidát, Jurij Bojko, skončil v prvním kole prezidentských voleb na čtvrtém místě. Ačkoliv označení „proruský“ bývá degradující i na západní politické scéně, na té ukrajinské je pro daného politika mnohem problematičtější, protože v očích některých Ukrajinců rovnou mluví o „velezradě“ onoho jedince.

Skutečnost, že dle průzkumů Ukrajinci preferují „proruského „Zelenského“ a ne „protiruského“ Porošenka, odhaluje, že většina Ukrajinců, ačkoliv vyloženě proruského kandidáta si nepřeje, nevnímá vstřícnější postoj k Rusku jako problém. Jak upozorňuje Rádio Svobodná Evropa, většina Ukrajinců si přeje mír a válečná, nacionalistická rétorika Porošenka je už unavuje.

Nicméně, ačkoliv ukrajinští nacionalisté prosazující naprostou nekompromisnost přístupu směrem k Rusku, jsou na Ukrajině minoritou, jsou velmi vlivnou minoritou. Podle War on The Rock mají v kontextu své marginální pozice v rámci ukrajinské populace nerovnoměrný podíl na ukrajinské vládě. Tedy, vláda je mnohem více nacionalistická než obecná populace.

Nacionalističtí aktivisté mají dohromady 10% z 423 členného parlamentu. Jedná se o 20 přímo volených členů pravice a dalších 20, kteří jsou na seznamech stran přidružených k pravici. Mají též významné zastoupení mezi nevolenými státními úředníky. Patří k nim náměstek ministra vnitra, zástupce ředitele státního vysílání, několik regionálních šéfů policie či úředníci, kteří granty na programy vlasteneckého vzdělávání.

Jak hluboká je normalizace krajně pravicových, nacionalistických stran a postav v ukrajinské politice, dokazuje Andrej Parubij, předseda ukrajinského parlamentu. V minulosti byl členem krajně nacionalistické strany Svoboda. S jejím předsedou, Olehem Jaroslavovyčem Tjahnybokem, byli ústředními postavami tzv. Euromajdanu, série protestů, která v roce 2014 vedla k odstoupení tehdejšího prezidenta, Viktora Janukovyče.

 Parubij by v případě nástupnické krize se jako předseda ukrajinského parlamentu stal prezidentem. A takovou krizi by mohli rozpoutat právě krajně pravicoví aktivisté. Parubij sám tento týden vyzval vlastenecké občany na sociálních sítích, aby se mobilizovali a chránili Ukrajinu před „modernizovanou verzí Janukovyče“, který „pustí ruský svět do našich domovů“. Kontroverzní a vlivný historik Volodymyr Viatrovych uvedl, že aktivistická minorita Zelenského i v případě vítězství nikdy nepřijme.

Ukrajinští nacionalisté už dříve dali najevo, že jsou ochotni sáhnout k násilí, pokud se vyskytnou jakákoliv jednání, které budou považovat za příliš vstřícná vůči Rusku. Jejich slovo nelze brát na lehkou válku. Mnozí z nich jsou veteráni z válečných střetů na východě Ukrajiny. Celkově se odhaduje, že nacionalistických milicí je asi 30 000. Podle vojenských doktrín stačí asi 5% - podle některých dokonce jen 3,5% - populace, aby byla stržena vláda.

Krajně pravicové síly si to v zásadě už vyzkoušely během Euromajdanu. Ačkoliv byli i během něho marginální stranou, byli jednou z nejaktivnějších. Právě vysoká mobilizace těchto sil je činí nebezpečnými. Mohou tak vykazovat na Ukrajině větší vliv, než by měli mít.

To samozřejmě bývá ještě zvýrazňováno ruskou propagandou, podle které je Ukrajina bezmála Třetí říše. Podle některých konspiračních teorií dokonce krajně pravicové, nacionalistické síly jsou placeny Ruskem, aby Kreml mohu vykreslovat Ukrajinu v negativním světle. Krajní pravice je však na Ukrajině dlouhodobějším problémem a bude na novém prezidentovi, aby se s ní vyrovnal.