Papež František vyvolal příliš očekávání. Klérus chce mít stále svou (božskou) moc

Konec nadějí na rozsáhlou reformu vatikánské kurie

Již dobrých šest let je stojí Jorge Mario Bergoglio na čele největší světové náboženské komunity jako papež František. Jako na Argentince po záhadné rezignaci Benedikta XVI. se na tohoto muže „z konce světa" kladlo „mnoho, ne-li příliš přehnaných očekávání" píše komentátor Daniel Deckers - „očekávání, která on sám živil a která byla dychtivě pohlcena nadějí na rozsáhlou reformu vatikánské kurie".

A stalo se co? „Počáteční emoce byla dlouhou dobu rozčarováním, ne-li zklamáním.," píše. Pouze dobrými (nebo zlými) slovy není možné řešit církev, jejíž vnější a vnitřní ústava je v bezpříkladné krizi," soudí. Je možné dosáhnout reformy kurie a podstatných změn v kanonickém právu? Papež sliboval, že k tomu dojde „v duchu synodality a subsidiarity". Byla to ale „falešná zpráva".

Byla by možná radikální reforma kurie a podstatné změny kanonického práva v duchu synodality a subsidiarity - falešná zpráva. Ba co více, Zdálo se, že papežovo „osobní jednání se sexuálním násilím v prostoru církve bylo vždy plné nejednoznačnosti", upozorňuje německý komentátor.

Byla tu sice „empatie k obětem", jež ale byla zároveň „doprovázena soucitem s pachateli", a téměř „neomezenou důvěrou k řadám kardinálům", dokonce i s „ostrou cenzurou a groteskními srovnáními". „Je zneužívání rovno lidské oběti?" ptal se se třeba papež František.

Biskupové a náboženští vůdci unikají stále odpovědnosti

Nová ustanovení církevního zákona o „chování tváří v tvář sexuálnímu násilí" jsou sice de jure „určitě milníky". Ale v legislativě, připomíná komentátor, jsou jsou stále četné mezery, a to zejména ty, které „umožnily biskupům a náboženským vůdcům" uniknout odpovědnosti.Na všech úrovních nechybělo dostatek „standardů a směrnic", jako spíše skutečnost, že nebyly vlastně dodržovány a došlo -li případ od případu na něco, neočekávaly se „žádné drastické sankce". To, že se v této „(ne) kultuře beztrestnosti", jak stav katolické církve nazývá komentátor, brzy „něco změní - nelze očekávat".

„Nová ustanovení vdechují ducha hierarchického systému, který odmítá jakoukoli vnější kontrolu a základní požadavky právního státu a fungujícího soudnictví," konstatuje trpce. „Ale proč poukazovat pouze na Řím a papeže?" ptá se. Rozpor mezi slovy a činy lze nalézt i jinde.

Ani v Německu, připomíná, nechtějí biskupové opustit svou moc. „Nezávislým úřadům, jako je „komise pro pravdu a usmíření" nebo správním soudům, se vyhýbají jako ďábel svaté vodě. Chtějte vědět proč," uzavírá německý list.