Dezinformace o očkování provázejí lidstvo dlouho, popisuje historička z Oxfordu

Starší problém

Spolu s tím, jak probíhá zdravotní krize obřích rozměrů, lidé chtějí rychlý přístup k posledním novinkám o vakcínách a veškerém vývoji, avšak přemíra informací může vést ke zmatku, nepochopení a postranním úmyslům, varuje odbornice. Část problému s dezinformacemi spojuje s novým fenoménem sociálních sítí, kde se daří lžím, které se šíří díky absenci zásahů editorů, lhostejnosti technologických společností k omezení pochybného obsahu i snadnému sdílení ze strany uživatelů.

Otázka reinterpretace a posunu významu lékařských poznatků je ale mnohem starší, ujišťuje historička. Na britském příkladu připomíná, že již při masovém rozmachu levných časopisů a novin na konci 19. století byly zprávy z lékařské oblasti považovány za prostředek zvýšení čtennosti, jelikož poprvé v dějinách umožňovaly stále gramotnější veřejnosti sledovat aktuální medicínskou diskuzi a dozvídat se o posledních novinkách ve zdravotní péči.

Docházelo tak zakládání zdravotnických časopisů určených širokému čtenářstvu, kterému radily v rozsáhlé škále problémů, od akné a nespavosti po ztrátu vlasů a zažívací potíže, nastiňuje Framptonová. Dodává, že lékaři, kteří se sice profesionalizovali, ale pořád se báli o svůj společenský status, se jen těžce přizpůsobovali síle tisku.

"Mnozí se báli dopadů zdravotnických poznatků v rukou veřejnosti, včetně možnosti, že pacienti se budou prostě samodiagnostikovat nebo dokonce samoléčit bez rad profesionálů, s katastrofálními důsledky," píše historička. Poukazuje na editorial odborného časopisu Lancet z roku 1887, který označoval veškeré snahy o poskytnutí lékařských znalostí a vědomostí veřejnosti za chybné a odsouzené k nezdaru.

Lékaři, kteří psali do laických časopisů, byli nabádáni, aby toho zanechali, a to například Královskou lékařskou univerzitou, která se obávala, že medicína bude vnímána jako obor zakládající si na reklamě, uvádí autorka komentáře. Doplňuje, že souběžně s tím lékaře znepokojoval postoj veřejnosti k očkování.

Sílící odpor k povinnému očkování proti neštovicím v 70. a 80. letech 19. století ukázal křehkost důvěry mezi politickými a lékařskými kruhy, nastiňuje expertka. Vysvětluje, že nejradikálnější odpůrci očkování využívali k propagaci svých myšlenek nejen demonstrace, ale také tisk, přičemž kritizovali novináře, že namísto zpochybňování síly medicíny posilují její veřejný obraz.

"Podobně jako dnes byla mainstreamová média označována za nepřítele a někteří odpůrci očkování tvrdili, že noviny matou lidi ohledně bezpečnosti této procedury," pokračuje Framptonová. Zmiňuje jednoho z aktivistů proti očkování, který v roce 1876 tvrdil, že jediný měsíc rovného přístupu v listu The Times by znamenal smrtící ránu pro "lékařské zlo" a "parlamentní podvodníky".

Jelikož byli vyloučeni z veřejné debaty, aktivisté zakládali protiočkovací časopisy, které spoléhaly na emotivní obsah podporující jejich narativ a hemžily se příběhy váhajících matek, které byly proti své vůli přinuceny naočkovat děti, i údajně "otrávených" lidí, uvádí expertka. Podotýká, že jeden z takových plátku, Vaccination Inquirer, vycházel až do roku 1972.

Společná zodpovědnost

Na počátku 20. století lékařské kruhy změkčily svůj postoj k zapojení veřejnosti do diskuze o zdravotních otázkách, konstatuje historička. Vysvětluje, že lékaři stále více chápali význam občanské angažovanosti a roli, kterou mohou hrát média při podněcování lidí k dodržování domácí hygieny.  

Po druhé světové válce, kdy rostl vliv televize a rychle se vyvíjelo lékařství i kultura - docházelo k legalizaci potratů, vzestupu aktivismu pacientů či prvním transplantacím srdce -, bylo účinnější propojení medicíny a novinářů nezbytné, poukazuje autorka komentáře. Dodává, že v roce 1967 došlo k založení britské Asociace lékařských novinářů, která odrážela rostoucí sílu publicistů zaměřených na zdravotnické otázky a vedla k většímu propojení novinařiny a medicíny.

"Otevřená konfrontace veřejnosti se zdravotními otázkami, která je založená na vědeckých faktech, si žádá neustálou práci. Věci nejdou vždy hladce," píše Framptonová. Podotýká, že stále například pociťujeme otřes vyvolaný studií Andrewa Wakefielda z roku 1998 o kombinované vakcíně proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám, která chybně naznačovala spojitost mezi tímto očkováním a autismem. Bulvární plátky následně pomohly vytvořit značnou nedůvěru veřejnosti v tuto vakcínu, což vedlo k propadu její aplikace, doplňuje historička.

Tato kontroverze odhalila zranitelnost medicínského výzkumu ze strany pochybných dat a skutečnost, že ani vědecké časopisy nedokážou zachytit všechny dezinformace, upozorňuje expertka. Dodává, že o tom, zda se zpráva ze světa medicíny zvrhne v dezinformace na sociálních sítích rozhodují mnohdy novinové titulky, ale aktivnější roli v potírání dezinformací by měly hrát i odborné časopisy tím, že budou otiskovat i laikům srozumitelnější shrnutí výzkumů, stejně jako se uživatelé sociálních sítí mohou více zamyslet nad tím, jaké zprávy sdílejí.

Jde ovšem také o změnu povahy diskuzí, které jsou často polarizované, konstatuje Framptonová. Poukazuje, že zdrženlivost vůči očkování je složitý problém a nemusí být užitečné rámovat jej jako spor dvou vyhrocených stran, už jen z důvodu, že taková dichotomie přeceňuje sílu organizovaného antiočkovacího hnutí. Diskuze také zpravidla nereflektuje dlouhou a strastiplnou historii očkování a medicíny a nevysvětluje, proč jsou některé komunity vůči vakcinaci zdrženlivější, doplňuje historička.

Lékaři z 19. století se snažili držet hranici mezi vědeckými a mediálními publikacemi, ale nedokázali zabránit poptávce veřejnosti a novinářů po medicínských informacích, přičemž tato poptávka je patrná i dnes, deklaruje odbornice. Věří, že příval takových informací funguje nejlépe za situace, kdy existuje větší vazba mezi vědci, novináři a veřejností a pokud jsou tyto skupiny vůči sobě vnímavější. "Bránit dezinformacím je společná zodpovědnost," uzavírá autorka komentáře.