GLOSA: Před třiceti lety se rozšířilo NATO. Díky Rusku se brzy rozroste znovu

Cesta Španělska do NATO byla dlouhá a v mnohém komplikovaná. Přijetí země podporovaly Spojené státy, zatímco mnozí jejich západoevropští spojenci vyjadřovali svůj nesouhlas. V době založení Severoatlantické aliance sice americký prezident Harry Truman choval vůči frankistickému režimu hluboký odpor, na pozadí eskalace studené války však ve Washingtonu rychle zvítězil pragmatismus a dojem, že i fašistické Španělsko představuje ze strategického hlediska vítaného spojence proti komunistickému Sovětskému svazu.

Washington a Madrid tak od roku 1953 pojila smlouva o hospodářské a vojenské spolupráci. Postoj západoevropských zemí byl výrazně striktnější. Španělsko s ohledem na svůj nedemokratický charakter ostatně zůstávalo dlouho vně evropské integrace. Situaci výrazně proměnila Francova smrt v roce 1975, nastolení konstituční monarchie a demokratizace španělského politického systému. Nutno dodat, že právě vidina integrace do struktur prosperující západní Evropy byla jejím značným katalyzátorem.

Konec fašistického režimu zdánlivě odstranil i hlavní překážku pro španělské členství v NATO. Nově však proti němu vystupovala tamní, dlouhá desetiletí perzekvovaná levice, a to s odkazy na nemorální podporu, kterou Francovi od padesátých let poskytovaly Spojené státy. Španělští socialisté a komunisté namísto vstupu do Severoatlantické aliance prosazovali neutralitu, z níž v té době těžilo hned několik evropských zemí.

Přijetí Španělska bylo z procedurálního hlediska velmi rychlé. Po příslušném rozhodnutí parlamentu požádala vláda centristy Leopoldo Calvo-Sotela v prosinci 1981 o vstup do aliance, který byl o pouhý týden později potvrzen ministry zahraničních věcí tehdejších patnácti členských zemí. Přístupový protokol byl všemi členy ratifikován v následujících pěti měsících a Španělsko se oficiálně stalo šestnáctým státem NATO 30. května 1982.

Dodejme, že o necelé čtyři roky později, po nástupu vlády premiéra Felipeho Gonzáleze a socialistické strany, se v zemi konalo referendum o členství v NATO. Španělé v něm odmítli opuštění aliance mírnou většinou 56 % hlasů. Je příznačné, že referendum proběhlo krátce poté, co se země stala členem Evropského hospodářského společenství. Nelze jej tedy vnímat pokus vyvést Španělsko ze západních struktur, ale spíše jako historicky podmíněný projev distance španělské levice od vojenské spolupráce s Washingtonem.   

Vojenská neutralita byla dlouho, přestože ze zcela jiných důvodů, klíčovým pilířem zahraniční politiky Švédka a Finska. Nyní se zdá, že třicet let po přijetí Španělska do NATO, se řady aliance rozšíří právě o tyto státy. Důvod, proč Stockholm a Helsinky hodlají přehodnotit svůj historický status, je zřejmý a přímočarý – ruská agrese proti Ukrajině demonstrovala, že ani v 21. století není válka v Evropě nemyslitelná, přičemž se ukazuje, jakou velkou potenciální hrozbou je bezpečnostní nezakotvenost.

Ruští politici v čele s Vladimirem Putinem označují rozšiřování NATO na východ jako jeden z hlavních zdrojů rostoucího napětí ve vztazích Západu s Moskvou. Prezentují jej jako potenciální riziko pro bezpečnost Ruska. Paradoxně je to agresivní vojenský postup Kremlu na východě Evropy, který s velkou pravděpodobností povede k rozšíření Severoatlantické aliance o dva vojensky silné státy, které si dosud zakládaly na neutralitě. Stěží najdeme výmluvnější doklad nepromyšlenosti a krátkozrakosti současných ruských akcí.

Autor je historik.