Je čas dospět. EU se musí stát politickým a vojenským hráčem, apeluje expert

Oblíbená, ale sporná tvrzení

Existují "disidenti", především francouzský prezident Emmanuel Macron, který volá po suverenitě Evropy v otázkách obrany bez ohledu na to, kdo sídlí a bude sídlit v Oválné pracovně, poukazuje autor komentáře. Podotýká, že vůči jeho výzvám, aby země EU braly bezpečnostní otázky vážněji a vybudovaly věrohodné, nezávislé evropské obranné prostředky, ale panuje opozice.

Spojenci Washingtonu ve východní Evropě zjevně chtějí za každou cenu zachovat stávající systém, který spoléhá při zajišťování bezpečnosti především na Spojené státy, konstatuje Carpenter. Doplňuje, že to platí i o vůdčí zemi EU, Německo.  

"Tento postoj vytváří skutečné riziko, že dlouhodobý zvyk Evropy vést se zdarma na americkém bezpečnostním úsilí bude pokračovat po krátké - a částečné - přestávce během Trumpových let," pokračuje odborník. Dodává, že zahraničněpolitický tým, který dává dohromady Biden, tvoří osoby, které takové jednání dlouho tolerovaly a dokonce aktivně podporovaly.

Carpenter tvrdí, že taková cesta není zdravá pro Spojené státy a ironicky ani pro Evropu. Odpověď Berlína na Macronovo stanovisko je podle experta sice nepřekvapivá, ale žalostná - německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauerová prohlásila, že bez amerických jaderných a konvenčních sil se země ani Evropa nemohou bránit, což prezentovala jako daný fakt.

Autor komentáře ale tvrdí, že o daný fakt jde pouze v případě, přistoupíme-li na některá oblíbená, ale sporná, ne-li zcela absurdní tvrzení zastánců atlantického partnerství. "Jedno zní, že EU s celkově větší populací, než je americká, a vysoce vyspělou ekonomikou o téměř stejné velikosti si nedokáže vybudovat schopnou konvenční obranu," píše Carpenter. Za druhé pak označuje názor, že Rusko - které je bledým stínem zaniklého Sovětského svazu a má ve srovnání s EU sotva desetinovou ekonomiku - představuje takovou hrozbu, že jí EU nedokáže odvrátit.

Stejně tak Carpenter zpochybňuje předpoklad, že Rusko se chystá k expanzivním výpadům, přestože v letech 2017 a 2018 snížilo vojenské výdaje a loni je pouze mírně navýšilo na zhruba 65,1 miliard dolarů, což je mnohem méně, než 300 miliard dolarů, které na obranu každoročně vydávají evropské členské státy NATO. Rovněž se odborník zdráhá přijmou implicitní názor, že mocnosti EU nedokážou samy zvládnout hrozbu, kterou představují decentralizované, nestátní teroristické skupiny a slabé blízkovýchodní státy.

"Realitou je, že pokračující spoléhání na Spojené státy je pro Evropu pouze pohodlným bezpečnostním závojem," pokračuje odborník. Vysvětluje, že ochota Washingtonu tolerovat takovou závislost chrání evropské daňové poplatníky před nutností vynaložit větší finanční břemeno na výstavbu mnohem silnější obrany a především ušetřuje evropské politické elity od řešení problematických bezpečnostních otázek ve svém regionu a přijímání zodpovědnosti za jejich zvládání.

Osvěžující dávka realismu

Za problém označuje Carpenter i to, že současné uspořádání zvyšuje ego amerických politických elitářů, kteří se domnívají, že Spojené státy jsou "nepostradatelnou zemí", jak kdysi narcisticky prohlásila Madeleine Albrightová. I Trumpovo opakované pobízení evropských členů NATO, aby splnili závazky a na obranu vynakládaly alespoň 2 % svého ročního HDP, totiž mělo omezený dopad, připomíná expert. Zdůrazňuje, že momentálně tento cíl plní pouze 10 ze 30 zemí aliance, což je sice dvojnásobek oproti době před Trumpovým nástupem do úřadu, ale jde jen o mírnou změnu.

Trumpova administrativa sice v uplynulých čtyřech letech tlačila na spojence, aby vynakládali na obranu více, ale nijak citelně neomezila americké závazky vůči alianci, ani americkou dominanci ve vnitroaliančních záležitostech, připomíná autor komentáře. Macronovu výzvu k evropské bezpečnostní suverenitě proto označuje za osvěžující dávku realismu, která by měla být vítána na obou stranách Atlantiku, jelikož přiznává, že v transatlantickém bezpečnostním partnerství existuje velké napětí, které nezmizí s koncem Trumpova prezidentství.

Ve skutečnosti jde o důsledek rozdílných základních strategických, ekonomických a politických zájmů obou kontinentů, soudí Carpenter. Dodává, že ty se sice překrývají, již ale nejsou zdaleka shodné - pro evropské členy NATO je například velmi důležitý vývoj na Balkáně, který má pro Spojené státy jen malý význam, zatímco dění v Mexiku a ve střední Americe je z pohledu Washingtonu podstatné, ale pro evropské země není příliš relevantní.  

"Spojené státy a velké evropské mocnosti se také stále více rozcházejí v přístupu k velkým globálním problémům, například vztahům s Čínou," upozorňuje odborník. Soudí, že pokus Bidenovy administrativy a podobně smýšlejících evropských elit obnovit idealizovaný status quo, který charakterizuje konstantně optimistická rétorika o transatlantické solidaritě, tyto zásadní rozdíly neodstraní a pouze přiživí nezdravou iluzi.

Podle Carpentera tak nastal čas, aby Evropané dospěli a EU zaujala své oprávněné místo ve světě, coby smysluplný politický a vojenský, nikoliv jen ekonomický hráč.