ROZHOVOR: Příběh útoku na divadlo na Dubrovce je složitější a nechutnější, uvádí politolog Šmíd

Před dvaceti lety odsadila početná skupina severokavkazských teroristů moskevské divadlo na Dubrovce a zajala více než 850 lidí. Při zásahu ruských speciálních složek o tři dny později nejméně 130 rukojmích zahynulo. Je přitom nevyvratitelnou skutečností, že rukou únosců zemřelo pouze několik málo zadržovaných civilistů, upozorňuje politolog Tomáš Šmíd v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Odborník na organizovaný zločin a terorismus v postsovětském prostoru z brněnské Masarykovy univerzity za hlavní problém považuje to, že primárním cílem zásahu nebylo osvobození rukojmích, ale pokoření teroristů. Stejně tak se domnívá, že realizovat útok takového rozsahu umožnil průnik zájmů severokavkazských džihádistů a jestřábů z ruských tajných služeb.

Jaké bylo pozadí tragických událostí z 23.-26. října 2002? Často jsou zasazovány do kontextu tehdy probíhající druhé čečenské války, která měla charakter asymetrického konfliktu, v jehož rámci se slabší strana, v tomto případě čečenští islamističtí separatisté, uchýlila ke guerillovému způsobu boje a terorismu. Považujete tento výkladový rámec za platný?

Kontext teroristického útoku na Dubrovku je velmi složitý a vzhledem k již tehdy nedemokratickému charakteru putinského režimu i obtížně rozklíčovatelný. S děním na Severním Kavkaze samozřejmě události souvisí. Bezprostřední pachatelé útoku měli severokavkazský, tehdy ještě vesměs čečenský původ. Nicméně již tehdy bylo možno pozorovat regionální „spill over“ protifederálního odporu z Čečenska do dalších severokavkazských zemí, což souviselo s rostoucí islamizací odboje. Čistě čečenský nacionalismus by takového „spill over“ efektu nebyl logicky schopen.

Nicméně pozadí akce je, stejně jak celá řada podobných událostí v putinském Rusku, zahaleno řadou nejasností, lží a podivných záhad, což je umocněno netransparentním vyšetřováním. Například klasická spekulace o podílu federálních tajných služeb, či ještě přesněji některých jejich frakcí, je dodnes rozšířená a ani akademičtí výzkumníci ji rozhodně nemohou při znalosti charakteru kremelského režimu, jehož klíčoví reprezentanti v čele s Putinem pocházejí z prostředí zpravodajských služeb, ignorovat.

Pro mne je například výrazným mementem přítomnost Movsara Barajeva v čele únosců. Movsar byl synovec Arbiho Barajeva, čečenského bandity, warlorda, válečného zločince a regulérního sadistického psychopata, který, ač vystupoval formálně jako protifederální džihádistický velitel, měl jednoznačné vazby na FSB, především viceadmirála (Germana, pozn. redaktora) Ugrjumova, stejně jako na GRU. Tento zcela bezprincipiální bojevik byl nakonec zlikvidován v roce 2001 po Ugrjumovově úmrtí, a Movsar byl považován za jeho nástupce. A tento člověk z takového prostředí zastřešoval tento spektakulární teroristický útok, který logicky protifederální odboj mohl jenom a pouze diskreditovat. Byť pro pořádek dodávám, že Movsar byl spíše tváří, reálně operaci velel Ruslan Elmurzajev aka Abubakar a v pozadí stál Šamil Basajev. Movsar na to neměl dostatek schopností.

Čili takto: Vámi nastíněný výkladový rámec může být částečně platný pro řadové bojeviky/teroristy, ale na makro úrovni bude celý příběh o dost složitější a natvrdo řečeno nechutnější. Můj osobní názor je takový, že se nejednalo primárně o nějakou velkou konspiraci federálních tajných služeb a jejich agentů v rámci čečenského odboje, ale že se sešly zájmy části federálních siloviků a části severokavkazských salafistických džihádistů v tom smyslu, že je třeba provést určitou spektakulární akci, přičemž ale každý z nich si od ní sliboval jiné výsledky a sledoval jiné cíle.

Džihádističtí bojevici vedení Basajevem, který se ovšem – na rozdíl od vpádu do nemocnice v Buďonnovsku v roce 1995 – sám přímo akce nezúčastnil, nejspíše opravdu chtěli přinutit k jednání přímo kremelské špičky. Doufali, že nastartují proces ukončení operací a stažení federálních vojsk, jakkoliv ti realističtější z nich, mezi něž nepochybně patřil přímo Basajev, věděli, že požadavek na okamžité zahájení stahování vojsk je nerealistické očekávání. Ovšem převzali by otěže jednání a odsunuli stranou sekulární nacionalistické křídlo v čele s Aslanem Maschadovem.

Mnohým federálním představitelům a strukturám se taková akce hodila k tomu, že mohli čečenský odboj vykreslovat jako součást mezinárodního islamistického terorismu, jakožto společného nepřítele Ruska a západního společenství.

Obsazení moskevského divadla šokovalo svět a bylo vysoce medializovanou událostí? Myslíte si, že šlo o pouhý důsledek rozsahu celé akce – tedy velkého počtu rukojmí i útočníků – nebo se přidaly i další faktory, například fenomén takzvaných černých vdov, jejichž motivací bylo pomstít své ruskými silami zabité rodinné příslušníky, či atmosféra doby, kdy po útocích na New York a Washington probíhala intenzivní „válka proti terorismu“?   

Zde hrálo roli také mnoho faktorů. Samozřejmě skutečnost, že bylo obsazeno divadlo plné civilistů prakticky v širším centru mnohamilionové moskevské aglomerace, byl první prvek. Druhým faktorem byl jednoznačně efekt 11. září, čehož kremelská propaganda samozřejmě patřičně využívala a velmi se jí tato událost hodila k tomu, aby dal Západ Kremlu na Kavkaze opravdu volnou ruku a minimalizoval kritiku ruského počínání. Efekt černých vdov hraje spíše dílčí roli, navíc to označení není příliš šťastné již jen proto, že většina z nich rozhodně nebyla vdovami po povstalcích či teroristech. Někdy se jednalo o sestry nebo dcery padlých bojeviků, ale často to byly ženy, které se k podobné roli propůjčily z ideologicko-náboženských nebo psychopatologických důvodů. Je ale fakt, že velký počet žen mezi únosci byl pro severokavkazské džihádisty – tehdy byl častější označení wahhábité – nezvyklý. Ale z takticko-operačního hlediska to je chytrý postup, protože skupina teroristů byla dost velká na to, aby narazila na případné problémy, i kdyby měla krytí některých složek FSB. Existují totiž i jiné silové složky, které mnohdy mají s FSB silnou institucionální rivalitu. No a osoba ženského pohlaví je vždy méně nápadná a podezřelá. To Vám potvrdí každý zkušený operativec či kriminalista.

Za přibližně šestapadesát hodin, kdy bylo divadlo obsazeno, se podařilo uprchnout několika rukojmím, několik desítek dalších teroristé propustili bez splnění jakýchkoliv podmínek. Stejně tak se do budovy dostaly nejméně dvěma osobám, které teroristé zlikvidovali. Ti naopak na jistou dobu umožnili přístup do obsazeného sálu novinářům a lékařům. To evokuje značný chaos, který na místě panoval. Myslíte si, že měl vliv na spuštění a formu provedení zásahu?

Dění během obsazení divadla bylo velmi chaotické. Teroristický útok je vesměs nečekaný akt, který má výrazný emocionální dopad a dostává silové složky pod velký tlak. Tím spíše, kdy se jedná o únos, kdy je život obětí stále ve hře. Chaos do jisté míry panoval i mezi únosci. Jednotliví teroristé měli také rozdílný přístup, motivaci, psychickou odolnost míru krutosti či empatie. To jsou všechno přirozené a dopředu obtížně odhadnutelné prvky. Svoji roli sehráli také vyjednavači, kteří dokázali s únosci navázat vztah, a to především čečenský poslanec federální duma Aslanbek Aslachanov, dnes již legendární novinářka Anna Politkovskaja, které byla před šestnácti lety zavražděna, či bývalý ingušský prezident Ruslan Aušev.

Osobně jsem přesvědčen, že cílem teroristů bylo vyprovokovat silové složky k zásahu, aby ony samy začaly zabíjet rukojmí, což se jim vlastně nakonec podařilo, byť je otázkou, zda kalkulovali s použitím plynu. Kdyby hlavním cílem únosců byli opravdu rukojmí, pozabíjeli by je rovnou. Nevyvratitelnou skutečností je, že rukou únosců zemřelo pouze několik civilistů, například jistá Olga Romanova, která záhadně dokázala projít všechny policejní kordony a vstoupit do budovy s apelem na rukojmí, aby proti únoscům povstali. Ti ji zastřelili. Nicméně nutno zdůraznit, že se nejednalo o rukojmí. Do budovy vstoupila sama a únosci ji nejspíše považovali za agentku FSB.

Kreml se k jednání neměl a chystal se situaci vyřešit silou. Očekávaný moment, kdy některý z vůdců únosců telefonicky promluví s premiérem či rovnou prezidentem, jako v Buďonnovsku hovořil Basajev s premiérem (Viktorem, pozn. redaktora) Černomyrdinem, nepřicházel. Putin nebyl Jelcinem, nebyl ani Černomyrdinem, a hlavně se v podobné situaci ani ocitnout nechtěl. A celkové okolnosti byly odlišné od roku 1995.

Zásah speciální složek, především vysoký počet obětí z řad rukojmích, se brzy stal terčem veřejné kritiky. Nakolik byla forma osvobozující operace mimořádná a nestandardní? Spočíval hlavní problém ve skutečnosti, že úřady tajily, jaká chemická látka byla při zásahu použita, nebo v celkovém naplánování akce?

Základním problémem byla skutečnost, že silovým složkám nešlo primárně o osvobození rukojmích jako o pokoření teroristů. To je alfa a omega mnoha podobných případů v Rusku. Hlavní je prestiž státu, respektive jeho silových složek, lidské životy jsou druhotné. Obrovskou chybou bylo, že záchranáři vůbec nebyli informováni o charakteru chemické látky, kterou silovici použili. Kvůli tomu umřela řada lidí zbytečně, protože kdyby se jim včas dostalo patřičné lékařské pomoci, přežili by. Zkrátka, samotné užití plynu by bylo z takticko-operačního hlediska snad i odůvodnitelné, problém spočíval v tom, že o složení a účinnosti látky nebyli informováni přítomní záchranáři ani zdravotníci nemocnic, kam byli posléze rukojmí odváženi.

Vázla také koordinace s dalšími silovými či záchrannými složkami. Pokud by ovšem během zásahu nepřišlo o život více než 100 rukojmích, a to nikoli rukou únosců, ale díky zásahu specnazovců, což je nevyvratitelný fakt, tak by snad šlo i zásah považovat za úspěšný. Oficiální ruská místa tuto skutečnost ovšem dodnes relativizují, či rovnou ignorují, a operaci speciálních jednotek reprezentují jako úspěch. Pro siloviky v čele s prezidentem Putinem bylo mnohem důležitější ukázat sílu a neústupnost v duchu „s teroristy se nevyjednává“, a to i za cenu nemalých ztrát na životech nevinných civilistů. Ignorance k těmto životům se nejvíce zračí nikoli ve volbě silového řešení, ale ve skutečnosti, že nebyl dostatečně komunikováno užití silného omamného plynu a díky této ignoranci ze strany FSB nemohl ani správně zafungovat krizový management. A pokud k tomu přidáme výše diskutovanou možnost přinejmenším pasivního zapojení části federálních siloviků do přípravy akce, cynismus federální moci to ještě znásobuje.

Celkovou bilanci útoku a následné osvobozovací operace dlouho halily nejasnosti. Sdružení příbuzných obětí a rukojmích například zpochybnilo oficiálně udávaný počet zadržovaných, kteří při zásahu speciálních sil zahynuli. Je možné se s dvacetiletým odstupem dobrat všeobecně přijímaných čísel?

Oficiální rezultát o počtu obětí byl stanoven na 130 rukojmích včetně deseti dětí s tím, že pět bylo zastřeleno do zahájení útoku ze strany specnazovců FSB. Ostatní zahynuli po něm. Nicméně údaje o počtu obětí se dodnes různí, někteří odhadují, že počet mohl přesáhnout 200 mrtvých, možná i více, jelikož řada lidí na následky otravy umírala ještě měsíce po skončení záchranné operace. Víc k tomu říct nedokážu.

Jak jste sám naznačil, události z divadla na Dubrovce, podobně jako další teroristické útoky v Rusku z přelomu tisíciletí, vzedmuly vlnu konspiračních teorií. Jejich jádrem byl zpravidla údajný podíl ruských oficiálních míst na plánování či provedení útoku. V případě Dubrovky se podle tvrzení některých ruských žurnalistů mezi útočníky nacházeli příslušníci ruských tajných služeb. Můžeme dnes tato obvinění jasně odmítnout jako pouhou reakci na nepříliš transparentní postup ruských úřadů?  

To, co jsem uvedl v předchozích odpovědích, bych shrnul takto: Nemyslím si, že to celé federální tajné služby zorchestrovaly, ale v určitém momentu se sešly zájmy džihádistické frakce a jestřábů v rámci FSB. A mezi džihádisty měly své lidi jak FSB, tak i rivalské GRU. Zmíněného Arbiho Barajeva a i další. Ostatně s GRU v devadesátých letech více méně prokazatelně kooperoval i Basajev, například v gruzínsko-abchazské válce. Čili část ruských siloviků primárně z FSB svůj podíl na této akci má.

Nakolik a jakým způsobem události z divadla na Dubrovce ovlivnily další vývoj bezpečnostní situace a politiky v Rusku?

Pro Maschadovovu vládu, jeho mocenskou frakci a v neposlední řadě pro něj samotného byla Dubrovka naprostou reputační katastrofou, byť se mu Basajev omluvil, že jej o akci neinformoval, čímž jej do jisté míry vyvinil. Nicméně pro mezinárodní společenství to byl nepříliš podstatný detail. Atmosféra se po 11. září 2001 změnila a Putin a jeho režim v té době byl na Západě přijímán ještě s poměrně velkou nadějí možnosti kooperativních vzájemných vztahů, což se ostatně zásadním způsobem změnilo až po anexi Krymu v roce 2014. Na Severním Kavkaze Dubrovka definitivně odbrzdila radikální elementy, a to nejen ve smyslu nábožensko-ideologickém, ale i ve smyslu vojenském. Celá řada bojeviků se k džihádistům začala klonit nikoli z ideologických či finančně-materiálních důvodů, ale primárně kvůli jejich ochotě používat radikální vojenské metody včetně subverzivního terorismu. A celé to o dva roky později vyvrcholilo Beslanem.

Související

Více souvisejících

Rusko Terorismus útok na divadlo na Dubrovce (2002) Tomáš Šmíd (politolog) FSB (ruská kontrarozvědka)

Aktuálně se děje

včera

Medvěd, ilustrační fotografie.

Fico chce ulehčit odstřel medvědů, kteří se přiblíží k lidem

Slovensko po odstřelu medvěda, který v březnu napadl několik lidí v Liptovském Mikuláši, plánuje další kroky ohledně této problematiky. Ficova vláda na středečním zasedání schválila návrh ústavního zákona, který má řešit zvýšený výskyt medvědů v blízkosti lidských obydlí. 

včera

Bohumil Hrabal. Foto: Hana Haplová

Legendární spisovatel Bohumil Hrabal se narodil před 110 lety

Kdo by neznal krásnou Maryšku a ukřičeného Pepina z Postřižin nebo díla jako Ostře sledované vlaky, Slavnosti sněženek či Obsluhoval jsem anglického krále. Filmovou podobu jim dal režisér Jiří Menzel, autorem knižních předloh je Bohumil Hrabal, od jehož narození uplynulo přesně 110 let. Ten pro psaní povídek a novel čerpal inspiraci ve svém vlastním životě.

včera

včera

včera

včera

FK Dukla Praha

Rada se na lavičce Dukly může objevovat ještě minimálně tři týdny. Osmiměsíční trest je nepravomocný

Hojně diskutovaný rekordní trest za rasismus pro trenéra fotbalové pražské Dukly není definitivní, protože odvolací komise Fotbalové asociace ČR (FAČR) si vyžádala od disciplinární komise písemné odůvodnění toho, proč právě k tomuto trestu přistoupila. Protože se o Radově případu bude jednat až za tři týdny, do té doby se bude moct Petr Rada nadále objevovat na lavičce během druholigových zápasů.

včera

včera

Vladimir Putin

Putin konečně řekl pravdu. Rusko by proti NATO nemělo velkou šanci

Souhlasit se slovy ruského prezidenta Vladimira Putina se dá jen zřídka. Platí to především v posledních letech, kdy jeho vnitřní politika dramaticky prohlubuje autoritářství a stále více spoléhá na represivní nástroje, zatímco politika zahraniční přerostla v otevřenou vojenskou agresi vůči sousednímu státu a ignorování mezinárodních smluv, kterých je Moskva signatářem. Ve světle tradičního chvástání nad silou Ruska a jeho armády pak včerejší Putinův výrok, že Rusko je ve srovnání se Západem víceméně vojenským trpaslíkem, a proto válka s NATO nedává z jeho pohledu smysl, působí jako výjimečný záblesk smyslu pro realitu.

včera

Hokej, ilustrační fotografie.

Hokejisty Karlových Varů budou trénovat zlatí hoši z přelomu tisíciletí Patera a Moravec

Krátce po nedávném vyřazení Karlových Varů z předkola letošního extraligového play-off, v němž nestačily na České Budějovice, se potvrdila jména nových trenérů. Dosavadního kouče Energetiků Václava Eismanna, jenž působil na tamní lavičce od února, nahradí olympijský vítěz z Nagana Pavel Patera. Jeho asistentem pak bude další olympijský vítěz z roku 1998 a taktéž mistr světa z roku 2001 David Moravec. Dvouletou smlouvu s karlovarským klubovým vedením podepsal kromě nich i nový trenér brankářů Lukáš Mensator.

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

Miloš Zeman chce na Slovensko, ale zůstává v Motole. Zdravotní stav se zlepšuje

Dva týdny už je exprezident Miloš Zeman hospitalizovaný v pražské Fakultní nemocnici Motol. Podle lékařů se jeho zdravotní stav nadále zlepšuje, na odhad termínu propuštění je však brzy. Zeman přitom údajně koketuje s myšlenkou, že by se vydal na Slovensko a před druhým kolem tamní prezidentské volby podpořil Petera Pellegriniho. 

Zdroj: Jan Hrabě

Další zprávy