Extrémnímu počasí jsme dali zelenou. Proč Pařížská dohoda selhala?

Administrativy Baracka Obamy a Joea Bidena vnímaly PD především jako nástroj k prosazení domácí politické agendy namísto účinného řešení globálních emisí skleníkových plynů. Výsledkem byla dohoda, která spíše než přelomový krok v oblasti klimatu skončila jako prázdné gesto.

Hlavním cílem globální klimatické politiky je vytvořit závaznou mezinárodní dohodu, která by donutila všechny státy spravedlivě snižovat své emise. První takový pokus, Kjótský protokol z 90. let, selhal, protože rozděloval svět na bohaté a chudé země. Povinnosti v oblasti snižování emisí dopadly výhradně na vyspělé státy, zatímco hlavní světoví znečišťovatelé, jako Čína, žádné závazky přijmout nemuseli.

Pařížská dohoda se pokusila napravit chyby Kjóta tím, že zavedla dobrovolný přístup. Každá země si měla stanovit vlastní závazky, čímž se mělo předejít situaci, kdy by nespokojené státy dohodu zablokovaly. Teoreticky to umožňovalo USA uzavírat dvoustranné klimatické dohody s hlavními znečišťovateli, jako je Čína, a Pařížská dohoda by v takových případech fungovala jako ověřovací mechanismus.

Tento přístup mohl umožnit Spojeným státům uplatnit tvrdou vyjednávací strategii, kterou například Donald Trump rád využívá v obchodních dohodách. Nicméně Obama místo toho viděl v PD možnost, jak obejít Kongres a uplatnit klimatickou politiku bez jeho souhlasu.

Obama věděl, že republikánský Senát by Pařížskou dohodu nikdy neratifikoval – a to zejména proto, že ho Bílý dům z jednání o jejím obsahu zcela vyloučil. Vymyslel proto strategii, jak dohodu přijmout bez souhlasu Kongresu: pokud by závazky USA zůstaly pouze dobrovolné a nevyžadovaly legislativní změny, mohl by ji přijmout exekutivním nařízením jako nezávaznou mezinárodní dohodu.

Ještě problematičtější bylo, že někteří právní experti argumentovali, že i když dohoda nebyla Senátem ratifikována, prezident by ji mohl využít k regulaci domácího průmyslu prostřednictvím Zákona o čistém ovzduší. Jinými slovy, Pařížská dohoda nebyla pro Obamovu administrativu primárně nástrojem mezinárodní klimatické diplomacie, ale spíše způsobem, jak bez souhlasu Kongresu rozšířit domácí regulace v oblasti klimatu.

Tento přístup potvrzuje i analýza závazků jednotlivých států. Zatímco Obama přislíbil výrazné snížení emisí, jiné státy se zavázaly k minimálním ústupkům. Největší světový znečišťovatel, Čína, si stanovil jako cíl pouze „dosáhnout vrcholu emisí do roku 2030“ – což fakticky znamenalo, že její emise budou v dohledné době dále růst.

Obama tedy nejenže nepoužil PD k vyjednání smysluplných klimatických závazků ze strany zahraničních konkurentů USA, ale místo toho přijal neúměrně náročné závazky pro Spojené státy. Trump proto po svém prvním zvolení tuto dohodu rychle opustil.

Po Trumpově odchodu se Bidenova administrativa okamžitě znovu připojila k PD, ale ani tentokrát nedokázala využít dohodu k získání významnějších závazků od jiných států. Analýza nových závazků ukázala, že USA se zavázaly k více než 71 % globálního snižování emisí v rámci aktualizovaných cílů. Jinými slovy, většinu klimatických opatření v rámci dohody měly nést Spojené státy, zatímco zbytek světa přispěl jen minimálně.

To možná vysvětluje, proč Biden během svého funkčního období přijal regulace v hodnotě 1,9 bilionu dolarů – což je téměř čtyřnásobek toho, co přijal Obama za jeden termín. Jakmile se Trump vrátil do Bílého domu, PD opět opustil a zahájil deregulaci klimatické politiky.

Zatímco mnozí kritici obviňují Trumpa z toho, že odstoupením od PD podkopává boj proti změně klimatu, skutečná odpovědnost leží na těch, kdo z dohody udělali politický nástroj namísto skutečné mezinárodní spolupráce.

Republikáni v minulosti podporovali koncept sdílení břemene v mezinárodních dohodách a pravděpodobně by byli ochotni podpořit dohodu, která by zlepšila postavení USA ve světě, i kdyby znamenala určité klimatické závazky. Jenže místo toho Obama odmítl vést seriózní jednání, a Biden stejnou chybu zopakoval. Výsledkem je, že Pařížská dohoda je dnes spíše symbolem nečinnosti než skutečného pokroku.

Pro jakoukoliv budoucí administrativu, která bude chtít sjednat klimatickou dohodu, je klíčové, aby dohoda nebyla jednostrannou zátěží pro americké hospodářství. Jak ukázaly reakce amerických voličů, elitářský přístup, který ukládá USA většinu povinností, zatímco jiné státy se nemusí zavazovat k ničemu, není udržitelný.

Místo jednostranného opětovného připojení k PD by se klimatická politika USA měla zaměřit na to, co by přimělo Čínu a další velké znečišťovatele k reálným závazkům. Bez toho bude jakýkoliv další pokus o návrat k Pařížské dohodě jen dalším neúspěchem.