Hra na oliheň končí. Jižní Korea se vrací k realitě, která jej inspirovala

Příběh o zadlužených lidech, kteří bojují o přežití v sadistických verzích dětských her, zaujal svou brutalitou i znepokojivě věrným odrazem dnešní společnosti. Jedním z nejsilnějších aspektů seriálu je, že čerpá z reálných příběhů a problémů – od vyhozených dělníků po podvedené investory a migranty na okraji systému.

Seong Gi-hun, hlavní postava, byl inspirován skutečnou událostí – masivní stávkou v roce 2009 v automobilce SsangYong Motor, kdy se dělníci postavili proti hromadnému propouštění. Střety s policií a zklamání z nezájmu společnosti zůstávají i po letech hluboce zakořeněné v paměti národa.

Mnoho diváků proto vnímá Squid Game nejen jako zábavu, ale jako bolestivou reflexi reality. „Dívat se na ten seriál je jako dívat se na vlastní život,“ píše jeden z korejských fanoušků na YouTube. „Na pracovištích nás obklopují lidé připravení nás zničit. Tohle není fikce – to je Korea.“

Přesto sobotní večer v centru Soulu patřil oslavám. Přehlídka s obří sochou vražedné panenky, maskovanými strážci a symbolikou smrtících her přilákala davy lidí. Zatímco tvůrci chtěli reflektovat drsné společenské reálie, státní představitelé využívají Squid Game jako důkaz mezinárodního úspěchu korejské kultury. Prezident Lee Jae-myung chce s tímto globálním trendem dál pracovat, podobně jako s úspěchy BTS či oscarového Parazita.

Seriál však skončil kontroverzně. Gi-hun, jenž se snažil hry zastavit, nakonec selže a obětuje se, aby zachránil cizí dítě. Tento krok rozdělil diváky. Někteří mu vytýkají přehnaný idealismus, který nekoresponduje s cynickou realitou, kterou dosud seriál tak věrně vykresloval. „Byla to až nebezpečně přepjatá oběť,“ píše se v diskusi na fóru Nate Pann. „Jaký normální člověk dá přednost cizímu dítěti před vlastním životem a rodinou?“

Na druhé straně zazněly i hlasy, které závěr považují za věrný duchu seriálu – ten totiž nikdy nesliboval vítězství dobra, ale odhalení pravdy o světě, kde pravidla určují ti mocní a ostatní jen bojují o důstojnost. „Gi-hun se zachoval jako člověk,“ napsal jeden z uživatelů. „Neporazil systém, ale ukázal, že i v takovém světě lze najít jiskru lidskosti.“

Tvůrce Hwang Dong-hyuk v rozhovoru přiznal, že rozporuplné reakce očekával. „První série nikoho nepřipravila na to, co přijde. U druhé a třetí série už ale lidé měli konkrétní očekávání – někdo chtěl víc her, někdo větší hloubku, někdo se soustředil na postavy. Nemohli jsme vyhovět všem.“

Otevřený konec, v němž se postava Cate Blanchettové objevuje v Los Angeles při hraní korejské hry, spustil spekulace o možné americké verzi seriálu. Zůstává ale otázkou, zda by další adaptace mohla zachovat autenticitu, která udělala z původního Squid Game tak silný kulturní moment.

Pro některé byl Gi-hunův poslední čin připomínkou, že i v nejtemnějších časech má laskavost svou sílu. Filmový bloger Jeong Cheol Sang popsal finále jako „krásné“. „Jako někdo, kdo pracuje v oblasti vzdělávání a poradenství, jsem často přemýšlel, zda může laskavost opravdu něco změnit. A právě proto pro mě měl tento konec smysl.“

Po třech letech, třech řadách a bezpočtu teorií, debat a emocí Squid Game končí. Ale svět, který z něj čerpal inspiraci, zůstává. Pro Jižní Koreu to není jen příběh o hrách na život a na smrt. Je to příběh o realitě, kterou mnoho jejích občanů žije každý den.