"Jako po atomové bombě." Palestinci se po příměří vrací do svých domovů v Gaze

Velké části severu Gazy byly srovnány se zemí. Původní čtvrti a domovy rodin jsou k nepoznání a celé komunity byly vymazány z mapy. Rozsah destrukce postavil rodiny před hrozné dilema: zůstat v rozbitých troskách svých domovů, nebo se vrátit do táborů na jihu, kde je větší šance na sehnání jídla a vody. Navíc nad tímto rozhodnutím visí nejistota, jak dlouho příměří potrvá a jestli vůbec povede k trvalému míru.

„Doufala jsem, že se vrátím a najdu svůj domov stát, ale to, co jsem našla, byl pravý opak. Nedokázala jsem tu oblast ani poznat. Všechno bylo srovnáno se zemí,“ řekla Suhair al-Absi, padesátiletá matka sedmi dětí, po návratu do čtvrti Sheikh Radwan. Dodala, že nemohla ani identifikovat zbytky svého domu, jelikož sutiny všech domů jsou promíchané.

Rodina al-Absi se snažila zůstat doma do poslední chvíle, než se izraelská armáda v září prodrala Gazou. „Odešli jsme, když tanky dorazily k vjezdu do naší čtvrti. Viděli jsme je z okna,“ řekla Abasi. Rodina byla svědkem toho, jak byly domy ničeny „roboty“ – obrněnými vozidly řízenými na dálku a naloženými výbušninami. Tyto stroje používají Izraelské obranné síly (IDF) k minimalizaci vlastních ztrát při postupu hustou zástavbou.

Paní Absi popsala, jak se s dětmi posadila na hromadu sutin svého domova a plakala. „Všechny naše vzpomínky jsou pryč, vzpomínky, které jsem sbírala 40 let… Dům se nedá vůbec opravit. Je zcela zničený.“ Rozsah zkázy ji šokoval: „Nikdy jsem nic takového neviděla. Cítila jsem se, jako by sem dopadla atomová bomba.“

Mnoho rodin ve čtvrti Sheikh Radwan improvizovalo přístřešky v rozbitých domech. Pomocí látek a dek zavěšených mezi pár zbývajícími betonovými sloupy vytváří alespoň minimální úkryt. I přes zkázu pociťují navrátilci pocit sounáležitosti a bezpečí v místě, odkud pocházejí.

„Budu žít ve stejné zničené oblasti, kde jsem vyrůstala. Člověk se může cítit bezpečně a v klidu jen na místě, kam patří,“ prohlásila Absi. Její rodina se chystá postavit si stan na ulici nad sutinami. Znovu postavit dům prý potrvá celý její život a možná se toho ani nedožije. „Zabývám se teď tím, jak budeme žít dál a začít znovu. V Gaze není jasná budoucnost. Je to jen hromada trosek.“

Podobnou dezorientaci zažila Susan al-Shayah ve čtvrti Shuja’iya. „Zpočátku jsem také nemohla určit přesné místo domu, protože sutiny byly promíchány a ulice úplně zničeny,“ řekla. Šok byl tak silný, že nenašla sílu prohrabat se troskami a zachránit jakoukoli památku.

Rodina Shayah strávila čtyři dny hledáním místa, kde postavit stan. Nakonec se rozhodli utábořit ve zbytcích nedaleké školy, kde je alespoň omezený přísun vody. Voda je na severu vzácná, jelikož čerpací stanice byla poškozena a zásobárna v Sheikh Radwan znečištěna zničeným kanalizačním potrubím.

Hany Abed-Rabou, šedesátiletý stavební podnikatel, se vrátil do čtvrti Jabaliya, kde z jeho čtyř rodinných domů nezůstal ani jeden. Otevřeně přiznal, že z šoku utrpěl mrtvici. Navíc přišel o vnuka, který zemřel v krytu, a o syna, který odešel shánět jídlo a už se nevrátil. Abed-Rabou nyní plánuje postavit si stan nad troskami jednoho ze svých domů. I přes nedostatek zásob pro stavbu úkrytů je odhodlán zůstat: „Narodil jsem se tady, vyrostl jsem tady a tady v Jabaliya i zemřu.“ Zprávy OSN uvádí, že asi polovina dodávek stanů do Gazy byla cestou rozkradena.