Kdo skutečně vládne EU? "Merzcron" znovu oživuje francouzsko-německý motor Evropy

Po letech napětí a stagnace za éry Olafa Scholze se francouzsko-německý motor, dlouho považovaný za hnací sílu Evropské unie, znovu rozbíhá. Jeho nové jméno – „Merzcron“ – symbolizuje čerstvý začátek a slib pevné aliance, která má Evropu nasměrovat v čase nejistot, války a měnících se vztahů s USA.

Macron a Merz se od nástupu nového kancléře již setkali šestkrát, naposledy společně vystoupili na summitu NATO v Haagu. Dnes se znovu setkají v Bruselu během Evropské rady, kde budou pokračovat ve společném tlaku na posílení evropské obrany, podpory Ukrajiny a strategické nezávislosti EU.

V komentáři pro Financial Times oba lídři zdůraznili, že „v těchto těžkých časech stojí Německo a Francie společně – s evropskými a transatlantickými partnery – připraveni bránit svobodu a bezpečnost našich občanů“. Slíbili posílení vojenských výdajů na 3,5 % HDP a hlubší provázání struktur NATO a EU. Zdůraznili také klíčový cíl: zajištění „prosperující, silné a bezpečné Ukrajiny“.

Dynamika, kterou kdysi zosobňovali Merkelová s Macronem či Sarkozy s Merkelovou, tak dostává novou formu – „Merzcron“ může být stejně silným tandemem, který ovlivní politiku v celé Evropě.

Příchod Merze znamenal radikální změnu oproti éře Scholze, kdy byly vztahy s Francií chladné. Scholz se podle expertů nedokázal dostatečně orientovat na evropskou politiku a jeho tříčlenná vládní koalice byla paralyzována domácími rozpory. Osobnostní kontrasty mezi ním a Macronem – protestantský, strohý Němec versus teatrální, vizionářský Francouz – spolupráci nijak nepomáhaly.

Přesto ani přátelství mezi Merzem a Macronem nebylo předem jisté. Macron je emocionální, dramatický, někdy kritizovaný jako samolibý. Merz je impulzivní a často se uchyluje k populistické rétorice. Přesto, jak potvrzuje zkušený diplomat Wolfgang Ischinger, si „padli do oka“, protože oba milují debaty a interakci. „Rozumí si. Jsou otevření. Mají odvahu řešit obtížná témata.“

Právě na Ukrajině je „Merzcron“ nejviditelnější. Společná návštěva Kyjeva po boku britského premiéra Keira Starmera a polského předsedy vlády Donalda Tuska 10. května byla podle Ischingera „symbolem nového, odhodlaného sjednocení evropských mocností“. Merz se odklonil od zdrženlivosti svého předchůdce a podpořil nejen dodávky zbraní Ukrajině, ale i vývoj dlouhého doletu, který umožní útoky hluboko do ruského území. Berlín představil nový balíček podpory ve výši 5 miliard dolarů a přijal Zelenského s plnou parádou.

Jednota Paříže a Berlína na ukrajinském poli však zneklidňuje Moskvu. Ruská propaganda se dokonce snažila znevěrohodnit Merze a Macrona falešnou fotografií z Kyjeva, na níž bylo mylně tvrzeno, že Macron drží sáček s kokainem. Élysée odpovědělo: „Když je evropská jednota nepohodlná, dezinformace jdou tak daleko, že se i papírový kapesník změní v drogu.“

Dalším klíčovým momentem je postoj k bezpečnosti Evropy v době, kdy se Donald Trump vrátil do Bílého domu. Jeho tlak na evropské spojence, aby se více podíleli na vlastní obraně, přinutil Paříž a Berlín k nové úrovni spolupráce. Podle bývalého prezidenta Hollanda „Trump donutil Francii a Německo jednat společně nejen v oblasti hospodářství, ale také bezpečnosti“. Merz navíc dokázal prosadit reformu německé ústavy a uvolnil více než půl bilionu dolarů na obranu – včetně ambiciózního plánu vytvořit největší evropskou armádu.

Macron, který dříve patřil mezi skeptiky vůči německému přezbrojování, dnes Merzovu politiku vítá. „Nikdo ve Francii už se německého přezbrojení nebojí – naopak ho vítáme,“ uvedl Hollande.

Oba vůdci se snaží také oživit tzv. „Weimarský trojúhelník“, tedy strategické partnerství mezi Francií, Německem a Polskem, které vzniklo po sjednocení Německa. Vzhledem k tomu, že se těžiště Evropské unie posouvá na východ kvůli válce na Ukrajině, stává se Polsko důležitějším než kdykoli předtím. Jeho rychle rostoucí ekonomika, vojenské výdaje (4,2 % HDP v roce 2024, letos 4,7 %) a geografická blízkost Rusku dělají z Varšavy nepostradatelného spojence.

Donald Tusk, polský premiér, se proto již zapojil do rozhovorů s Trumpem o možném konci války a byl součástí širších jednání v rámci evropské politické komunity.

Přesto platí, že základem evropského fungování zůstává silné spojenectví Paříže a Berlína. Jak shrnuje Hollande: „Evropa se pohne vpřed jen tehdy, když Francie a Německo mluví jedním hlasem.“ A podle Ischingera: „Když francouzsko-německá spolupráce funguje, má celá Evropská unie šanci se posunout.“

Zda se „Merzcron“ udrží a skutečně přenese Evropu do nové etapy, ukáže čas. Prozatím ale motor běží naplno – a Evropa ho nutně potřebuje.