Může Trump skutečně získat Grónsko? Cesta k akvizici je mnohem složitější, než se zdá, ve hře jsou i jiné možnosti

Pokud by se Trump rozhodl pro mírovou cestu, ústava Spojených států i historické precedenty mluví jasně. Prezident by musel vyjednat a následně ratifikovat mezinárodní smlouvu s Dánskem a Grónskem o odkupu tohoto největšího ostrova světa. Ratifikace takové smlouvy vyžaduje podle ústavy souhlas dvou třetin Senátu, což v současném polarizovaném prostředí znamená nutnost přesvědčit nejen republikány, ale i značnou část demokratů.

Historie nákupů území od Dánska ukazuje, že cesta k dohodě může být extrémně zdlouhavá. Když se Spojené státy v 19. století snažily získat dnešní Americké Panenské ostrovy, trvalo to padesát let. Tehdejší ministr zahraničí William Seward vyjednal smlouvu za 7,5 milionu dolarů, kterou Dánsko schválilo, ale americký Senát ji nakonec odmítl ratifikovat kvůli vnitropolitickým sporům s tehdejším prezidentem Johnsonem.

Úspěch přišel až na třetí pokus v roce 1917, kdy Spojené státy využily hrozbu blížící se první světové války. Washington tehdy v podstatě pohrozil okupací ostrovů, aby zabránil jejich případnému zabrání Německem. Dánsko nakonec souhlasilo s prodejem za 25 milionů dolarů ve zlatě. I tehdy však musel smlouvu schválit dánský parlament, král a lidové hlasování, přičemž konečné slovo měl opět americký Senát.

Ústavní barva pro schválení smluv je nastavena velmi vysoko – 67 hlasů v Senátu. To je překážka, kterou by Trump jen stěží překonával, zvláště když i někteří republikáni, jako například aljašská senátorka Lisa Murkowski, vyjadřují o jeho plánu vážné pochybnosti. Navíc ústava svěřuje správu federálních území do rukou Kongresu, nikoli prezidenta, což dále omezuje Trumpovo pole působnosti.

Jako historický vzor pro nákup území bývá často uváděna koupě Louisiany Thomasem Jeffersonem v roce 1803. Jefferson měl tehdy sice obavy, zda nepřekračuje své ústavní pravomoci, protože ústava o akvizici nových zemí mlčí, ale smlouvu s Francií Senátu předložil a ta byla schválena. Byl to však obchod s tehdejší supervelmocí, která se chtěla území zbavit, což není případ dnešního Dánska.

Trumpova administrativa sice může využít stávající obranné dohody k posílení vojenské přítomnosti v Grónsku, ale samotné vlastnictví je jiná otázka. Podle charty OSN by k jakémukoli předání suverenity museli dát souhlas i samotní Gróňané. Trump sice může věřit, že se na USA mezinárodní právo nevztahuje, ale americkou ústavu, která vyžaduje souhlas Senátu s územními zisky již stovky let, obejde jen stěží.

Američtí zákonodárci z obou stran již dokonce začali pracovat na legislativě, která by NATO chránila a Trumpovi v akvizici Grónska aktivně bránila. Prezident se sice rád prezentuje jako bezohledný vyjednavač, který dosáhne svého „za každou cenu“, ale v případě Grónska stojí proti zdi, kterou tvoří dánská suverenita, mezinárodní právo a v neposlední řadě i neúprosný text americké ústavy.

V Davosu se proto schyluje k zásadní diplomatické intervenci, jejímž cílem je odvrátit hlubokou krizi mezi Spojenými státy a jejich evropskými spojenci. Evropští lídři hodlá využít výroční zasedání Světového ekonomického fóra jako prostor pro deeskalaci napětí, které vyvolaly Trumpovy výhrůžky ohledně ovládnutí Grónska. Situace dospěla do bodu, kdy je v sázce samotná existence sedmdesátileté transatlantické aliance.

Diplomaté a poradci v zákulisí horečně pracují na několika variantách, které by mohly Trumpovi nabídnout takzvanou „únikovou cestu“. Jedním z hlavních návrhů je rozšíření stávajících vojenských dohod z roku 1951, což by Spojeným státům umožnilo legálně navýšit počet základen a techniky na ostrově. Tento scénář počítá s pompézním podpisovým ceremoniálem, který by prezidentovi umožnil prezentovat výsledek jako své velké vítězství.

Další diskutovanou možností je vytvoření speciálního statusu pro Grónsko, podobného dohodám, které mají USA s některými tichomořskými státy, jako je Palau nebo Marshallovy ostrovy. Tento model by Grónsku ponechal jeho současnou formu autonomie, ale zároveň by Spojeným státům zaručil výhradní bezpečnostní přístup výměnou za masivní finanční pomoc. Takové uspořádání by fakticky vyřadilo z regionu jakýkoli vliv Ruska či Číny, což je Trumpův deklarovaný cíl.

Sám prezident Trump míří do Davosu s bojovnou náladou a očekáváním, že dosáhne dohody, která bude „dobrá pro všechny“. Před svým odjezdem z Washingtonu prohlásil, že NATO bude nakonec velmi spokojené a obyvatelé Grónska budou z americké ochrany nadšeni. Tyto výroky však ostře kontrastují s realitou v Nuuku, kde tisíce lidí demonstrují proti jakékoli formě americké anexe.

Evropští představitelé v čele s Ursulou von der Leyenovou a Emmanuelem Macronem však varují, že mezinárodní právo není hra. Macron v Davosu otevřeně kritizoval „nový kolonialismus“ a využití cel jako nástroje k vydírání suverénních států. Evropská unie již připravuje odvetná opatření v hodnotě desítek miliard eur a poprvé vážně zvažuje aktivaci svého „obchodního bazuky“ – nástroje proti ekonomickému nátlaku.

Napětí zvyšuje i fakt, že Trump hrozí uvalením desetiprocentních cel na osm evropských zemí, které se jeho plánům postavily. Mezi těmito státy jsou klíčoví spojenci jako Dánsko, Francie, Německo nebo Velká Británie. Britský premiér Keir Starmer, který se dosud snažil s Trumpem udržovat korektní vztahy, poprvé veřejně označil americké hrozby za chybný krok, což signalizuje rostoucí jednotu Evropy.

Diplomaté v Davosu nyní pracují s časem 48 hodin, během kterých proběhne řada bilaterálních schůzek, včetně setkání Trumpa s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem. Cílem je najít kompromis v oblasti společných investic do grónské infrastruktury a těžby nerostných surovin, který by uspokojil Trumpův hlad po „vlastnictví“, ale zároveň nezničil suverenitu Dánského království.

Zatímco někteří poradci v Bílém domě doufají, že Trump pouze testuje hranice možného a k vojenskému zásahu se neuchýlí, nejistota zůstává obrovská. Sám prezident na dotaz, jak daleko je ochoten zajít, odpověděl pouze: „To uvidíte.“