Na summitu NATO bude úspěchem už jen to, že Trump zůstane v místnosti

Přestože by summit za normálních okolností nabídl rozsáhlý program, letos byl redukován na jedinou pracovní schůzku s jediným bodem jednání. Plánovaný je pouze jeden den setkání a slavnostní večeře den předem. Tento minimalistický formát má podle webu The Conversation jediný cíl: udržet amerického prezidenta v místnosti. Jeho dřívější nečekaný odchod z červnového summitu G7 v Kanadě ukázal, jak nevyzpytatelný umí být.

Jediným bodem letošního programu je dohoda o navýšení výdajů na obranu členských států NATO na 5 % HDP do roku 2035. Jde o přímou reakci na Trumpovy požadavky, které vznášel ještě před lednovou inaugurací. Ačkoli Evropa čelí oprávněné kritice za dlouhodobé spoléhání na americkou vojenskou sílu, nově schválená deklarace – i přes výjimku pro Španělsko – může být vnímána jako ústupek, který má udržet Spojené státy uvnitř aliance.

Nicméně samotné přežití summitu nebude znamenat, že NATO má vyhráno. Mnohem zásadnější otázkou je, zda dokáže reagovat na rostoucí bezpečnostní výzvy. Ty vnímají jednotlivé členské státy odlišně, ale pro většinu z nich – s výjimkou samotných USA – je zachování aliance otázkou přežití. Spojené státy NATO technicky nepotřebují, zatímco Evropa bez americké vojenské opory zůstává zranitelná.

Nedávné americké útoky proti Íránu navíc odhalily hlubokou kapacitní propast mezi USA a ostatními spojenci. Evropě chybí klíčové schopnosti jako satelitní průzkum, těžká logistika či robustní velitelské struktury – tedy oblasti, kde se tradičně spoléhalo na Američany. Vybudovat tyto kapacity bude stát čas i peníze.

Současná válka na Ukrajině dává Evropě čas navíc, ale ten není neomezený. Ačkoliv ne všechny státy rychle dosáhnou požadovaných 5 % HDP, trend navýšení obranných výdajů by měl pomoci posílit evropskou obranyschopnost. Klíčovou neznámou však zůstává budoucí americká angažovanost – její forma, rozsah i trvání.

Zásadní otázkou je rovněž to, na jaký typ války by se měla Evropa připravit. Ruská agrese proti Ukrajině ukazuje na kombinaci tradiční opotřebovací války a moderní technologické konfrontace. Další střet s Moskvou se pravděpodobně zpočátku odehraje v tzv. „šedé zóně“ – tedy v prostoru mezi válkou a mírem, kde jsou útoky těžko identifikovatelné a obrana obtížná. Tyto konflikty, jak ukazuje Ukrajina, však mohou rychle eskalovat do plnohodnotné války.

Riziko jaderné eskalace navíc nelze ignorovat. Moskva nadále vydává výhružná prohlášení, a i když její kalkulace z roku 2022 – tedy rychlé obsazení Kyjeva – se ukázala jako tragická chyba, Kreml nadále představuje hrozbu, kterou někteří členové NATO, jako Británie a Německo, považují za existenční.

Shoda však nepanuje. Trump má dlouhodobě pozitivní vztah k Putinovi – od jejich nechvalně proslulého setkání v Helsinkách, kde Trump zpochybnil vlastní tajné služby, až po současnost. A v Evropě se k němu v sympatiích k Moskvě přidávají maďarský premiér Viktor Orbán a slovenský Robert Fico, kteří nově odmítli podpořit další sankce EU proti Rusku.

Ačkoli Maďarsko a Slovensko nejsou vojenskými giganty, jejich právo veta umožňuje blokovat klíčová rozhodnutí, čímž mohou ohrozit společné obranné plány jak v rámci EU, tak NATO. A právě jejich vliv může komplikovat nejen reakci na ruskou hrozbu, ale i případné nahrazení oslabujícího amerického závazku vůči Evropě.

Z tohoto pohledu nebude summit v Haagu jen o jedné schůzce a jednom čísle. Půjde o moment, který možná ve zpětném pohledu ukáže, jak se mění mezinárodní řád a bezpečnostní architektura Evropy. Navýšení obranných výdajů může alianci poskytnout další šanci. Ale neschopnost shodnout se na tom, kdo je skutečným nepřítelem, může tuto šanci rychle pohřbít.