Nejde jen o Ukrajinu. USA stojí před možností největšího vojenského konfliktu od druhé světové války

Tchaj-wan nedávno prodloužil povinnou vojenskou službu a navýšil rozpočet na obranu. Místo konvenčních zbraní, jako jsou tanky a letouny, se ostrovní stát zaměřuje na asymetrickou obranu – využití dronů a protilodních střel, které by mohly výrazně zkomplikovat případnou invazi. Ačkoliv tyto kroky signalizují vážné odhodlání, analytici varují, že času může být málo – Čína by podle některých předpovědí mohla zaútočit již v roce 2027.

Nad vším visí zásadní otázka: zasáhnou Spojené státy v případě čínské agrese na obranu Tchaj-wanu? Prezident Joe Biden několikrát veřejně prohlásil, že ano. Z hlediska ústavy má prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil právo jednat v případě útoku – to ale zdaleka neznamená, že může bez souhlasu Kongresu zahájit válku s Čínou.

Spojené státy totiž s Tchaj-wanem nemají žádnou obrannou smlouvu. Zákon o vztazích s Tchaj-wanem z roku 1979 sice vyžaduje, aby Washington „udržoval kapacitu“ k odporu proti použití síly vůči Tchaj-wanu, ale přímo se nezavazuje k vojenské obraně ostrova. A Kongres nikdy nepřijal rezoluci, která by takovou obranu výslovně schvalovala.

Veřejné mínění navíc není jednoznačné – průzkumy opakovaně ukazují, že většina Američanů nechce kvůli Tchaj-wanu bojovat a preferuje stávající nejednoznačný status quo. Přesto jsou americké válečné lodě a letadla pravidelně přítomny v okolí Tchaj-wanu, a to zvyšuje riziko náhlé eskalace s čínským námořnictvem.

Podle odborníků může ke konfliktu dojít i bez přímého rozhodnutí Kongresu – například pokud by Čína vyhlásila blokádu Tchaj-wanu a americká námořní flotila by byla vyslána k ochraně obchodních lodí. Taková situace by mohla přerůst v ozbrojený střet a prezident by musel jednat rychle, a to i bez předchozího souhlasu zákonodárného sboru.

Zároveň by ale podle ústavy měl Kongres mít poslední slovo. Historie amerických válek to potvrzuje – od Koreje přes Vietnam až po Irák šla většina zásahů ruku v ruce s legislativním schválením. Jenže žádný z těchto protivníků nebyl jadernou velmocí jako Čína.

Od 70. let se vztahy mezi Washingtonem a Pekingem opírají o tzv. Šanghajské komuniké, v němž USA uznaly „jednu Čínu“ a přerušily oficiální diplomatické vztahy s Tchaj-wanem. Přesto USA Tchaj-wanu nadále prodávají zbraně a podporují jeho obranyschopnost, což v Číně vyvolává podráždění.

Bidenovy sliby, že USA ostrov ochrání, byly opakovaně zmírněny jeho poradci – i to naznačuje, že Bílý dům si uvědomuje právní a politické limity své pozice. Bez formálního souhlasu Kongresu by totiž americký prezident neměl právo vést zemi do války s Čínou.

Problémem však je, že získání takového souhlasu by bylo politicky mimořádně složité. Kongres je rozdělený, veřejnost nejednotná a riziko jaderné eskalace vysoké. Přesto by podle ústavy právě zákonodárci měli rozhodnout o tom, zda Spojené státy skutečně nasadí své vojáky do konfliktu, jehož důsledky by mohly být globální.

Jak upozorňuje právník a komentátor Ramon Marks, prezident nemůže obejít Kongres tím, že do oblasti pošle vojenské síly a následně jej postaví před hotovou věc. Takový postup by byl protiústavní a nebezpečný. Prezident Biden proto musí – pokud chce formálně zaručit obranu Tchaj-wanu – hledat podporu u zákonodárců.

V sázce není jen strategická poloha jednoho ostrova, ale i ústavní řád Spojených států. A jak ukazuje současné napětí mezi Pekingem a Washingtonem, Spojené státy se ocitají na nebezpečné křižovatce, kde může jedna chyba spustit lavinu, kterou už nikdo nezastaví.