Nejsem diktátor, říká Trump. Má ale pravdu?

Guvernér Illinois JB Pritzker dokonce označil Trumpa za „diktátora, který si přeje být diktátorem“ a dodal, že pokud by se něco takového dělo v jiné zemi, nikdo by neváhal označit to za nebezpečné zneužití moci. Podle kritiků se Trumpova taktika nesoustředí na města v tradičně republikánských státech, což naznačuje, že za jeho rozhodnutími stojí spíše politika než nutnost.

Prezident se během svého druhého funkčního období snaží konsolidovat svou moc. To se projevilo například tím, že vláda oznámila podíl ve společnosti Intel. Tento krok je v souladu s jeho nacionalistickou politikou, která ale nekoresponduje s principy amerického kapitalismu. Trump se také pokouší propustit členku Rady guvernérů Federálního rezervního systému Lisu Cookovou, což je vnímáno jako snaha získat větší kontrolu nad tímto klíčovým finančním orgánem.

Jeho úsilí o upevnění moci ale jde ještě dál. Trump aktivně přebírá kontrolu od Kongresu, který by měl mít pravomoc regulovat mezinárodní obchod. Místo toho ale prezident používá cla jako zbraň a sám nastavuje sazby.

Stejně tak očekává podporu od soudů a snaží se dosazovat loajální úředníky, kteří podporují jeho politiku. Prezidentova snaha o konsolidaci moci se projevuje i v oblasti médií, kde se například pokusil smazat statistiku, která se mu nelíbila, a aktivně zasahuje do kulturních institucí a do přepisu historie.

Politolog Daniel Treisman vysvětlil, že Trump sice není diktátor v tradičním smyslu slova, protože byl zvolen v převážně svobodných volbách a musí čelit kontrole ústavních institucí, ale jeho snaha ignorovat ústavní omezení je velmi znepokojivá. Zmiňuje, že moderní diktátoři se již nespoléhají na vojenské uniformy a násilí jako ti z minulého století. Místo toho používají manipulaci médií, zdůrazňují vnější hrozby a předstírají, že jsou demokratičtí.

Tento nový typ diktátorů, který Treisman nazývá „spin diktaturou“, se snaží monopolizovat politickou moc, aby mohli vládnout na neurčito a bez spravedlivých voleb. I když někteří z těchto vůdců mohou ponechat lidem určitou míru svobody v jejich osobním životě, občané se nemohou cítit bezpečně v zemi, kde neexistuje právní stát. Přestože diktátorství dnes vypadá jinak, stále platí, že lidé žijící pod takovým režimem nemají svobodu společně odmítnout svého vládce.