Počet deportací ve světě znepokojivě roste. Evropa se může brzy inspirovat u USA, obávají se experti

V obou zemích tak mohou být migranti vyhoštěni do států, se kterými nemají žádné předchozí spojení. V Spojeném království slibovala labouristická strana premiéra Keira Starmera, že plán předchozí konzervativní vlády na deportace do Rwandy je „mrtvý a pohřbený“. Přesto Labouristé v roce 2024 odstranili téměř 35 000 osob, což představuje 25% nárůst oproti předchozímu roku. Starmer rovněž navrhl zřízení „návratových center“ ve třetích zemích pro osoby s neuznanou žádostí o azyl. Mezitím krajně pravicová Reformní strana představila plán „masové deportace“, který by v případě vítězství v příštích všeobecných volbách zahrnoval využití vojenských základen k zadržení a deportaci stovek tisíc lidí.

Podobné politiky se podle odborníků brzy mohou rozšířit i do Evropy. Evropská komise zveřejnila v květnu návrh, který by členským státům EU umožnil deportovat osoby žádající o azyl do třetích zemí, se kterými nemají žádné předchozí spojení. Deportace populací považovaných za problematické nejsou novou praxí; státy používají různé formy nuceného odstraňování osob po staletí. Australská historie coby britské trestanecké kolonie je toho ilustrativním příkladem.

Dnes jsou deportace běžnou součástí řízení migrace po celém světě. Nicméně, nedávné rozšíření zadržování a deportací odráží urychlenou kriminalizaci a trestání neobčanů. Tento trend je spojen s rostoucím autoritářstvím napříč domněle liberálními západními zeměmi. Rozšiřování a outsourcing deportací jsou podpořeny dlouhodobou kriminalizací migrace. Během posledních tří dekád donutilo zavádění právních překážek a sekuritizace hranic ty, kteří utíkají před válkou, pronásledováním a nejistotou, spoléhat se na neoficiální cesty k hledání útočiště.

Vlády současně přeformulovaly akt hledání azylu z lidského práva na trestný čin. Ty, kteří jsou na útěku, označují jako „ilegální“, čímž ospravedlňují zřizování imigračních detenčních center jak v dané zemi, tak i mimo ni. Osoby rasově odlišného původu žijící v komunitě jsou také vystaveny zvýšenému policejnímu dohledu, bez ohledu na jejich migrační status. V USA, Spojeném království a Austrálii se tento kriminalizující jazyk – dříve výsada pravicového tisku – nyní odráží u politiků napříč politickým spektrem a je zakotven v legislativě. To urychlilo to, co expertka na migraci Alison Mountz nazvala „smrtí azylu“, a normalizovalo tak deportace.

Například v Austrálii vláda v roce 2014 snížila hranici pro zrušení víz, což vedlo k zadržení a plánované deportaci osob i za méně závažné trestné činy. Ti, kteří nemohli být vráceni do své domovské země, zůstali v detenci, dokud rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2023 nenařídilo jejich propuštění. Přestože si tito lidé odpykali tresty a navíc strávili dlouhé období v imigrační detenci, mediální šílenství je vykreslilo jako hlavní hrozbu pro komunitu. Labouristická vláda následně legislativně zajistila jejich deportaci, a také deportaci tisíců dalších s nestabilními vízy, do třetí země.

Deportace jsou již mnoho let ústředním bodem imigrační politiky v USA. Bývalý prezident Barack Obama byl nazýván „Hlavním deportérem“ za rekordní počet tří milionů deportací během svého působení. Zatímco Obama se zaměřoval na „zločince, ne rodiny“, Trump postavil migraci naroveň zločinu a nejistotě. Jeho administrativa rozšířila síť zátahů, zatýkajíce ty s kriminální minulostí i bez ní, včetně občanů.

Zadržování a deportace byly také použity k potlačení politického disentu v otázkách, jako je genocida v Gaze. Aby urychlil svůj slib deportovat jeden milion lidí během prvního roku, Trumpova administrativa rychle zřizovala detenční centra v bývalých věznicích a vojenských základnách, včetně Guantánamo Bay. Zprávy naznačují, že vláda oslovila také 58 třetích zemí, aby přijaly deportované neobčany. V mnoha případech jsou tito lidé po příjezdu znovu zadrženi v hotelech, věznicích a táborech, přičemž někteří jsou vystaveni další deportaci.

Tento nedávný vývoj odhaluje explicitní autoritářství, kde je deportace dosahována eliminací procesní spravedlnosti. Zkracování lhůt pro oznámení, omezení možnosti odvolání proti rozhodnutím a přístupu k právnímu zástupci vede k uspěchaným a neprůhledným procedurám. V červnu bylo osm osob deportováno z USA do Jižního Súdánu bez možnosti napadnout své odstranění. Po neúspěšném soudním zásahu tři liberální soudci Nejvyššího soudu USA uvedli: „Vláda jasně dává najevo slovem i skutkem, že se cítí neomezena zákonem, svobodná deportovat kohokoli, kamkoli, bez upozornění nebo příležitosti být slyšen.“

Ve Spojeném království rozšířila labouristická strana v srpnu program „Deportovat hned, odvolání později“. Rozšířila počet zemí, do kterých mohou být lidé deportováni bez práva na odvolání, z osmi na 23. A tento měsíc v Austrálii byl změněn zákon o migraci tak, aby se pravidla přirozené spravedlnosti pro osoby určené k deportaci zrušila. Rychlé rozšiřování praktik zadržování a deportací ve všech třech zemích terorizuje cílené osoby, a celé komunity žijí ve strachu. Australská právnička pro lidská práva Alison Battisson popsala deportaci jako „plíživou smrt pro jednotlivce a jejich rodiny“.

Tyto politiky také legitimizovaly a povzbudily krajně pravicové a neonacistické skupiny, které v posledních týdnech vyšly do ulic ve Spojeném království i Austrálii a volaly po ukončení migrace. V obou zemích jsou důsledky desetiletí neoliberálních politik, jako je nedostatek dostupného bydlení, práce a zdravotní péče, přeformulovány jako problém migrace. Komunity se však organizují a zasazují se o jiný druh politiky.

Například v Los Angeles se základní organizace mobilizovaly, aby čelily eskalujícím zátahům imigračních a celních úřadů (ICE) a začaly poskytovat informace a podporu těm, kteří byli cílem zatčení. Ve Spojeném království se krajně pravicové shromáždění u azylových hotelů setkaly s protidemonstracemi, kde lidé trvali na politice vítání a jednoty. Zůstává však výzvou, jak proměnit místní a národní opozici v koalici schopnou čelit tomuto vzestupu autoritářské politiky vyloučení a vyhoštění.