Právo veta. Rusko se chce podílet na bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu

„Vážně diskutovat o otázkách zajištění bezpečnosti bez Ruské federace je utopie, cesta nikam,“ uvedl Lavrov podle amerického listu New York Times. Dále doplnil, že „nemůžeme souhlasit s tím, že se nyní navrhuje, aby otázky bezpečnosti, kolektivní bezpečnosti, byly řešeny bez Ruské federace. To nebude fungovat.“

Ruská strana tak podle všeho reaguje na intenzivní debaty v Evropě o vytvoření poválečných bezpečnostních garancí pro Ukrajinu – ať už prostřednictvím aliančního rámce, nebo prostřednictvím koalice ochotných států. V americkém prostoru přitom sílí hlasy kolem prezidenta Donalda Trumpa, který nedávno oznámil, že ruský prezident Vladimir Putin „souhlasil, že Rusko přijme bezpečnostní záruky pro Ukrajinu“. Tento výrok označil za „velmi významný krok“.

Lavrov však ve středu naznačil, že Moskva žádné podstatné ústupky neučinila. Rusko podle něj stále trvá na principech, které prosazovalo již v neúspěšných rozhovorech s Ukrajinou v roce 2022 – tedy zákaz vstupu Ukrajiny do vojenských aliancí, žádná cizí vojska na jejím území a přítomnost Ruska jako jednoho z garantů.

Návrh z roku 2022 počítal s tím, že ručící státy – včetně Ruska – by měly schválit jakýkoliv budoucí vojenský zásah na obranu Ukrajiny. Taková podmínka by Moskvě de facto umožňovala vetovat jakoukoli pomoc Kyjevu a ponechala by si rozhodující slovo nad jeho suverenitou.

Ruský postoj se v zásadě nezměnil. „Pokud Rusko nabízí to, co nabídlo v roce 2022, je těžké vidět, jak jsme se posunuli,“ uvedl Samuel Charap z RAND Corporation. „Nezdá se, že by došlo k výraznému posunu v ruském postoji.“ Finský prezident Alexander Stubb vyjádřil podobné pochybnosti: „Myslím si, že ruský pohled na bezpečnostní záruky se značně liší od našeho.“

Ruská rétorika tak znovu odhaluje základní paradox jejích požadavků: stát, který porušil Chartu OSN, anektoval území sousední země a opakovaně sabotoval mezinárodní dohody, se nyní dožaduje role garanta stability a bezpečnosti. Lavrovova slova o „kolektivní bezpečnosti“ znějí jako cynismus v kontextu války, která byla zahájena právě rozhodnutím Moskvy.

Zvlášť výmluvná je připomínka Budapešťského memoranda z roku 1994, ve kterém se Rusko spolu s USA a Velkou Británií zavázalo respektovat suverenitu a územní celistvost Ukrajiny výměnou za její vzdání se jaderných zbraní. Anexe Krymu v roce 2014 i invaze z roku 2022 tento závazek brutálně porušily. Argument, že právě Rusko by mělo znovu spolurozhodovat o budoucí bezpečnosti Ukrajiny, tak působí nejen absurdně, ale i morálně nepřijatelně.

Zároveň se ukazuje, že ruský návrat k tezím z roku 2022 není známkou kompromisu, ale spíše snahou udržet si strategickou kontrolu nad Ukrajinou i po případném příměří. Nabízené „záruky“ jsou podmíněné absencí západních vojáků a právem veta Ruska, tedy přesně těmi nástroji, které by Kremlu umožnily destabilizovat Ukrajinu znovu, kdykoli by se jí podařilo posílit.

Pro Západ i Ukrajinu tak zůstává výzvou, jak navrhnout model bezpečnostních záruk, který bude důvěryhodný, obranyschopný a nezávislý na vůli agresora. Jak ukazuje současná rétorika Moskvy, cesta k míru nebude bez zásadního přehodnocení ruské pozice možná.