Proč se poslední vláda ve Francii sesypala po 14 hodinách?

Původní chyba, která francouzskou vládní krizi spustila, bylo Macronovo rozhodnutí vyhlásit předčasné volby po ponižující porážce jeho strany v loňských volbách do Evropského parlamentu.

Výsledek předčasných voleb přinesl překvapení – žádná ze stran nezískala potřebnou většinu k tomu, aby mohla vládnout. Lecornovi předchůdci, Michel Barnier a François Bayrou, byli neoblíbení kvůli rozpočtovým škrtům, které chtěli schválit. Pokoušeli se omezit veřejné výdaje, aby tím zkrotili rozpočtový schodek.

Lecornu se pokusil o totéž, jednání o rozpočtu dokonce upřednostnil před jmenováním ministrů. Oznámení členů budoucí vlády tak přišlo až po 26 dnech. Jenže Macronovi odpůrci požadovali jasné signály, že dojde k odklonu od předchozích politik prezidenta, než budou ochotni s novým premiérem spolupracovat. Lecornu tedy slíbil, že se zdrží použití kontroverzního ústavního mechanismu, který vládě umožňuje prosazovat zákony bez hlasování parlamentu — ale tento slib nebyl dostačující.

Socialistická strana, kterou se Lecornu snažil oslovit, chtěla záruky, že poslanci budou moci znovu projednat nepopulární zákon o zvýšení důchodového věku pro většinu pracovníků.
Konzervativní strana Les Républicains, požadovala, aby Lecornu neodvolal jejího ministra. Strana, která podpořila předchozí dvě menšinové vlády, rovněž požadovala záruky, že Lecornu vyloučí zavedení nové daně z majetku či že zvrátí penzijní reformu z roku 2023.

Ačkoliv se Lecornu snažil požadavky uspokojit, na konkrétních jménech jeho ministrů nebyla změna patrná. Většina ministrů byla převzata z Bayrouova týmu a dvě nejvýraznější nová jména — Bruno Le Maire na ministerstvu ozbrojených sil a Roland Lescure na ministerstvu hospodářství a financí — byli centristé, kteří zastávali vysoké funkce již v předchozích Macronových vládách.

Několik hodin po odstoupení přijal Lecornu žádost francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, aby do středečního večera připravil plán na „stabilizaci země“. Tato situace se propsala i na burze – došlo k prudkému poklesu akcií na pařížské burze kvůli obavám z toho, zda politické strany dokážou řešit hospodářské problémy země.

Ve svém krátkém projevu Lecornu ostře kritizoval „stranické choutky“ politických frakcí, které se podle něj „všechny chovají, jako by měly absolutní většinu“. „Byl jsem připraven ke kompromisu, ale každá strana chtěla, aby ta druhá přijala její program v plném rozsahu,“ uvedl dle serveru BBC. „Stačilo by málo, aby to fungovalo,“ dodal s tím, že strany by měly být pokornější a „odložit trochu svá ega“.

Centristický politik blízký rozhodovacímu procesu řekl serveru Politico, že již i Macronovi příznivci jsou zjevně rozčarovaní nejen z nastalé situace, ale i ze svého lídra. Zdroj uvedl, že mnozí zákonodárci blízcí Macronovi se domnívají, že prezident záměrně vyvolává chaos, aby připravil cestu pro krajně pravicové Národní sdružení k převzetí moci — čímž by si sám vytvořil příležitost k návratu v roce 2032. Macron, kvůli dvěma po sobě jdoucím obdobím ve funkci, v příštích volbách kandidovat nemůže, v těch dalších by ale opět mohl.

Lecornova rezignace opět znamená problém pro francouzskou politiku a další neúspěšný pokus pro Macrona. Ten má nyní dvě možnosti – buď jmenuje dalšího premiéra ze svého okruhu, čímž by pravděpodobně ještě více vyostřil situaci, nebo by mohl zvolit premiéra z levicových stran – to by ale mohlo ohrozit jeho politický odkaz.

Další možností je opětovné rozpuštění francouzského Národního shromáždění a vypsání předčasných voleb. Ačkoliv to byly právě předčasné volby, které krizi rozpoutaly, existují zde tlaky na prezidenta Macrona, aby se vydal právě touto cestou v naději, že vznikne nějaká stabilní většina. Jeden z možných scénářů je i odstoupení Macrona z funkce, prezident však tuto možnost sám vyřadil ze hry.