Teherán se probouzí k životu, ale jeho obyvatelé zůstávají otřeseni

V kavárně Boof, umístěné na nádvoří někdejší americké ambasády, je horké letní odpoledne. Zatímco barista Amir připravuje ledové kávy, reflektuje současnou situaci. „Americké sankce nám škodí, komplikují podnikání i cestování,“ říká tiše za pultem. Kavárna je tichým svědkem rozporuplné reality — u jednoho stolu sedí žena v černém závoji, u druhého dívka v džínách a s volně rozpuštěnými vlasy, tulící se ke svému partnerovi.

Jen několik ulic odtud leží trosky komplexu státní televize IRIB. Tam právě před několika dny dopadla izraelská raketa, která zničila hlavní studio. V něm měl být odvysílán projev duchovního vůdce ajatolláha Alího Chameneího. Ten prohlásil, že USA se „snaží přinutit Írán ke kapitulaci“ a připomněl, že Západ podle něj nikdy nepřijal samotnou existenci islámské republiky.

Na místě zasaženého studia zůstaly jen ohořelé zbytky ocelových konstrukcí, pokroucená technika a štiplavý zápach spáleniny. Izrael tvrdí, že cílil na „propagandistické centrum“, které bylo využíváno i k vojenským účelům. Teherán to odmítá.

Podobný obraz zkázy je patrný i v nemocnicích. V nemocnici Taleghani léčí těžce zraněné z posledních dnů. Vrchní sestra Ashraf Barghi přiznává, že má strach z dalšího útoku. „Nevěříme, že válka opravdu skončila,“ říká. Vzpomíná také na útok na věznici Evin, při kterém zemřeli civilisté i vojáci. „Takové zranění jsem za 32 let práce ještě neviděla,“ dodává.

Jedním z raněných je i Morteza, zaměstnanec dopravního oddělení věznice, který utrpěl vážná zranění. „Říkají, že útočí jen na vojenské cíle, ale to jsou lži,“ říká z nemocničního lůžka.

Podle posledních údajů íránského ministerstva zdravotnictví si izraelská ofenziva vyžádala 627 mrtvých a téměř 5 000 zraněných. Ulice Teheránu se však zvolna zaplňují, obchody znovu otevírají a doprava se vrací do obvyklého chaosu. Na pohled se zdá, že se vše vrací k normálu. Uvnitř však panuje nejistota a bolest.

Na náměstí u Azádího věže, jednoho ze symbolů města, proběhl open air koncert Teheránského symfonického orchestru. Měl přinést lidem alespoň špetku útěchy. Mladá žena jménem Mina však během rozhovoru propuká v pláč: „Snažili jsme se vybudovat lepší život, ale teď už nevidíme žádnou budoucnost.“

Lidé napříč městem, bez ohledu na postoj k režimu, sdílejí společnou obavu o budoucnost. „Musí nás začít poslouchat,“ říká Ali Reza, když se ho ptáme, co by vzkázal vládě. „Chceme víc svobody, to je vše.“

Objevuje se i odpor vůči vnějším zásahům. „Útoky na naše jaderné základny, jen aby nám ukázali, že musíme poslouchat, nejsou diplomacií,“ říká osmnáctiletý student Hamed. I přes přísná pravidla, která dlouhodobě omezují jejich životy, se lidé nebojí mluvit otevřeně.

Obyvatelé Teheránu nyní čekají, co přinese příměří oznámené prezidentem Donaldem Trumpem. Nejistota však přetrvává — nejen kvůli minulým útokům, ale především kvůli pocitu, že další rána může přijít kdykoli. A že tentokrát by mohla zasáhnout ještě hlouběji.