Trumpovo pozvání čínského prezidenta na inauguraci je historickým krokem. Si Ťin-pching ale neměl a výběr

Ačkoli pozvání bylo nakonec odmítnuto, ukazuje to na Trumpovu touhu využít svou osobní sílu k formování globálních vztahů, což bylo jeho charakteristickým rysem během první vlády. K tomu přidává oblíbený přístup „velkých gest“ v zahraniční politice, která obvykle překračuje diplomatické konvence.

Trumpovo pozvání Si Ťin-pchingovi na inaugurační ceremonii bylo v mnoha ohledech šokujícím krokem. Zatímco v případě běžných vztahů mezi státy by taková pozvánka byla normální, vzhledem k napětí mezi USA a Čínou, která je považována za hlavního geopolitického soupeře, to vzbuzovalo otázky o Trumpově strategii.

Pro Si Ťin-pchinga by bylo politicky riskantní takovou pozvánku přijmout, protože by tím mohl být vnímán jako podporovatel americké demokracie a prezidenta Trumpa, což by bylo v přímém rozporu s jeho autoritářským režimem.

I přes odmítnutí účasti, Trumpovo pozvání ukazuje na jeho sebevědomí a ambice. Tento krok byl nečekaný, protože Trump měl během první vlády tvrdý postoj vůči Číně a jeho vláda zavedla řadu sankcí a tarifů, přičemž často obviňovala Peking z ekonomických praktik, které poškozují Spojené státy. Nicméně, jak Trumpovo pozvání, tak jeho zahraničněpolitická pozice ukazují na kombinaci "holubice" a "jestřába" v jeho politice vůči Číně.

Trumpova zahraniční politika vůči Číně byla komplikována řadou rozporných kroků. Na jednu stranu uvalil vysoké tarify na čínské výrobky a snažil se o vyjednání nového obchodního vztahu, na druhé straně si udržoval osobní vztah se Si Ťin-pchingem, což vedlo k dojmům, že Trumpova politika vůči Číně je nepředvídatelná.

Tento nejednotný přístup by mohl být i důvodem, proč si Trump stále myslí, že může s Čínou dosáhnout úspěšného obchodu, i když jeho předchozí obchodní dohodu, známou jako „Fáze 1“, považuje mnoho za neúspěšnou.

Tento paradox mezi tvrdou ekonomikou a osobní přátelskostí k Si Ťin-pchingovi podtrhuje Trumpovu strategii, která je založena na přímočaré osobní diplomacii. I když Trump čelí kritice za své nevyzpytatelné kroky, jeho přístup může vyvolat u čínských lídrů určitou opatrnost, což by mohlo poskytnout Spojeným státům výhodu v obchodních jednáních.

Trumpovo přijetí tohoto neortodoxního přístupu může mít dlouhodobý dopad na vztahy mezi USA a Čínou. Pokud se Trumpovi podaří vyjednat výhodné obchodní podmínky nebo dokonce zlepšit vztahy s Čínou, může to představovat významné vítězství pro jeho administrativu, i když to bude znamenat zpochybnění některých tvrdých postojů z první vlády.

Nicméně, je třeba se ptát, zda Trumpova zahraniční politika nakonec přinese trvalé výsledky, nebo zda jeho těžká ekonomická diplomacie a obchodní války skutečně zůstávají klíčovým nástrojem jeho přístupu k Číně.