Ve Francii se rodí návrh na okamžité vystoupení z NATO

Autorka návrhu a místopředsedkyně Národního shromáždění za stranu La France Insoumise (Nepoddajná Francie) tvrdí, že nastal čas, aby se její země stala „nezúčastněnou mocností“. Podle Guetté se Spojené státy vědomě vrátily k neskrývané imperiální politice, která nerespektuje suverenitu ostatních států. Francie by se podle ní neměla nechat vmanipulovat do role pouhého vazala, který slepě vykonává pokyny přicházející z Washingtonu, ale měla by se vrátit ke své tradici nezávislé diplomacie.

Důvodů k takto radikálnímu kroku uvádí poslankyně celou řadu. Kritizuje například americké snahy o kontrolu nad strategickým Grónskem, které přímo ohrožují zájmy evropských spojenců. Dalším trnem v oku jsou sankce uvalované na evropské představitele, kteří se snaží regulovat aktivity amerických digitálních gigantů, nebo nátlakové obchodní dohody, které jsou Evropské unii vnucovány silou. Podle Guetté Spojené státy již dávno přestaly jednat jako spolehlivý spojenec a sledují výhradně své vlastní geopolitické cíle.

Za obzvláště nebezpečnou považuje francouzská levice snahu USA dotlačit členy NATO k rekordnímu zvyšování zbrojních výdajů na úroveň pěti procent HDP. Tyto prostředky podle kritiků nekončí v kapsách evropských firem, ale putují primárně do amerického zbrojního průmyslu. Tím se Evropa stává na Washingtonu ještě závislejší, a to nejen vojensky, ale i ekonomicky. Vystoupení z NATO je tak vnímáno jako nezbytný krok k tomu, aby Francie znovu získala kontrolu nad svou vlastní obranou i peněženkou.

Otázka obranyschopnosti po případném odchodu z aliance je pro odpůrce NATO zásadní. Guetté argumentuje tím, že Francie má díky svému jadernému arzenálu dostatečné prostředky k tomu, aby své území i obyvatelstvo ochránila zcela samostatně. Jaderné odstrašování podle ní poskytuje zemi dostatečnou bezpečnostní záruku, aniž by musela být součástí vojenského paktu, který ji může zatáhnout do konfliktů odporujících jejím národním principům nebo mezinárodnímu právu.

Navrhovaný rozchod s „východním i západním blokem“ však nemá znamenat mezinárodní izolaci. Naopak, příznivci odchodu věří, že jako nezávislý hráč by Francie mohla mít mnohem větší vliv v OSN, v organizaci Frankofonie nebo při jednání s rozvíjejícími se ekonomikami. Bez vazby na americkou agendu by Paříž mohla vystupovat jako neutrální prostředník v mírových procesech a věnovat se tématům, jako je ochrana klimatu nebo globální nukleární odzbrojení, bez nutnosti ohlížet se na zájmy Bílého domu.

Současná politická situace v Paříži těmto úvahám nahrává. Levicový blok je v parlamentu silný a k NATO se skepticky staví i pravicové Národní sdružení Marine Le Penové. Dokonce i prezident Emmanuel Macron, který v minulosti označil NATO za „klinicky mrtvé“, nyní volí velmi ostrou rétoriku. Nedávno varoval před bezprecedentními následky amerických snah o anexi Grónska a zdůraznil, že francouzští vojáci jsou v regionu přítomni i proto, aby čelili hrozbám přicházejícím z Washingtonu.

Francie se tak vrací ke své dlouhodobé gaullistické tradici strategické autonomie. Macronův projekt na odloučení Evropy od vlivu USA nachází v parlamentním návrhu Clémence Guetté svůj nejextrémnější, ale přesto legitimní výraz. Debata o tom, zda je místo Francie stále v Severoatlantické alianci, již není jen okrajovým tématem radikálů, ale stává se ústředním bodem diskuse o budoucnosti evropské bezpečnosti a svrchovanosti.