Venezuela v izolaci: Maduro ztratil během dvou týdnů většinu spojenců. Kdo mu ještě zbyl?

V Hondurasu jasně ukázaly předběžné výsledky nedělních voleb, že kandidátka Rixi Moncadaová, chráněnka levicové prezidentky Xiomary Castro, se propadla na třetí místo v prezidentském klání s minimální nadějí na vítězství. I když se hlasy stále sčítají, závod se zúžil na dva pravicové kandidáty, Salvadora Nasrallu a Nasry Asfuru, kteří slíbili přerušit vztahy s venezuelskou vládou. Asfuru navíc podpořil americký prezident Donald Trump.

Na ostrově Svatý Vincenc a Grenadiny ztratil minulý týden volby po téměř pětadvaceti letech u moci premiér Ralph Gonsalves, který byl Madurův pevný zastánce. Zemi nyní povede středopravý politik Godwin Friday, jehož strana získala čtrnáct z patnácti křesel v parlamentu.

Tyto výsledky, spolu s dřívějšími politickými změnami napříč Latinskou Amerikou, naznačují odklon regionu od populistického hnutí Chavismo, které kdysi bylo velmi populární ve Venezuele. I země s levicovými či středolevicovými lídry – jako jsou Brazílie, Chile, Mexiko a Kolumbie – omezily své vztahy s Madurem, zejména po sporných volbách v roce 2024, v nichž byl Maduro prohlášen za vítěze navzdory důkazům o opaku.

Kolumbie, která s Venezuelou sdílí dlouhou hranici a problém s pašováním drog, měla vždy složité vztahy se sousedem. Pod současným prezidentem Gustavem Petrem se partnerství kolísalo. Zpočátku sice Petro obnovil diplomatické vazby s venezuelskou vládou, ale nyní se od Madura zjevně distancoval. Petro uvedl pro CNN, že Maduro nemá žádné vazby na obchod s drogami, ale připustil, že problémem venezuelského prezidenta je „nedostatek demokracie a dialogu“.

Vztahy s Argentinou se v průběhu času zhoršovaly. Zatímco za levicových prezidentů Kirchnerových zažívaly Caracas a Buenos Aires rozkvět diplomatických a obchodních vztahů, dialog byl prakticky přerušen po zvolení středopravého Mauricia Macriho v roce 2015. Ještě více se vztahy zpřetrhaly po nástupu Javiera Mileie, liberála, který nenávidí socialismus.

V posledních letech se k pravici a od Madura přiklonily i další latinskoamerické země, včetně Ekvádoru, Salvadoru a Bolívie. Vztahy s Brazílií přešly od přátelských za vlády Luly da Silvy a Dilmy Rousseffové k antagonistickým za Michela Temera a Jaira Bolsonara, Trumpova spojence. Vztahy byly obnoveny, když se Lula da Silva před třemi lety vrátil do prezidentského úřadu, i když ne na stejné úrovni jako dříve.

Pokud by se situace v Karibiku eskalovala, Venezuele by zůstala jen hrstka přátel v regionu, z nichž žádný by pravděpodobně nebyl příliš užitečný. Kuba, dlouholetý protivník Spojených států, je věrným spojencem Venezuely od nástupu Huga Cháveze k moci. Kubánský ministr zahraničí Bruno Rodríguez potvrdil plnou podporu venezuelské vládě, ale vyhnul se přímé odpovědi na otázku, zda by Kuba reagovala na americký útok. Ekonomicky zdecimovaný ostrov v současné době není schopen poskytnout vojenskou pomoc a zůstává spíše stranou.

Dalším spojencem Venezuely je Nikaragua, malá středoamerická země vedená Danielem Ortegou. I přes obvinění z porušování lidských práv Ortega v této napjaté době mlčí a nenabídl žádnou pomoc. Nicméně odsoudil americké vojenské posilování v Karibiku a tvrdí, že Washington se snaží „zmocnit venezuelské ropy“ vymyšleným příběhem o kokainu.

I když je Maduro v Latinské Americe stále izolovanější a jeho staří přátelé se potýkají s vlastními problémy, dopady potenciálního konfliktu je v regionu, který má dlouhý vztah lásky a nenávisti se Spojenými státy, velmi obtížné předvídat.

V reakci na americký tlak, kdy se v regionu nachází více než tucet válečných lodí a 15 tisíc vojáků v rámci „Operace Jižní Kopí“ (Operation Southern Spear), Maduro v neděli zopakoval vzdorné poselství: „Byly sankce, hrozby, blokády, ekonomická válka, a Venezuelané se nesklonili.“ Lidé, kteří s ním přímo jednali, uvádějí, že Maduro je zvyklý žít den za dnem a v krizích jen upevňuje svou moc.

Diplomat z Caracasu poznamenal, že se Maduro připravuje na další kolo vyjednávání, a nevydá tak žádnou kartu, dokud nebude donucen. Maduro se jako bývalý odborový předák sází na to, že Bílý dům blafuje, a je si vědom nízké chuti americké veřejnosti a Trumpovy základny k zahraničním intervencím.