ANALÝZA | Chabá kampaň ze všech stran. Vládní a opoziční kandidáti jednají reaktivně, chybí návrhy reálných řešení

Koalice Spolu, vedená premiérem a předsedou ODS Petrem Fialou, staví svou kampaň pro nadcházející volby na tématu odpovědného vládnutí a obrany demokratických hodnot. Jejím hlavním sdělením je slogan: „Teď je čas mít odvahu dělat správná rozhodnutí.“ Premiér Fiala v kampani upozorňuje, že letošní volby budou rozhodující pro směřování země. „Půjde o demokracii. Půjde o bezpečnost,“ hlásají pamflety koalice.

Spolu zároveň připomíná své hospodářské výsledky. „Když jsme přebírali vládu po hnutí ANO, zdědili jsme hned v prvním měsíci inflaci ve výši 10 procent. Dnes se inflace pohybuje kolem 1,8 procenta. K tomu máme minimální nezaměstnanost a jsme schopni investovat nejvíc v historii,“ uvádí koalice.

Tento důraz na stabilitu a ekonomickou odpovědnost ovlivňuje i rétoriku dalších politických uskupení. Komunistická koalice Stačilo se proti Spolu vymezuje jako hlas nespokojených voličů. Sama sebe označuje za „hlas umlčované většiny“ a deklaruje jasný cíl: „Chceme porazit Fialovu vládu.“

Ve svém programu slibuje Stačilo rázný nástup: „Abychom mohli začít, je potřeba nejdříve uklidit nepořádek po vládě Petra Fialy. Proto prvním krokem, který prosadíme, bude důsledný audit veřejných financí, kterým odkryjeme všechny lumpárny, které se dosud zametaly pod koberec.“

Kampaň koalice Spolu – stejně jako většiny ostatních politických subjektů – působí silně reaktivně. Spíše než by nabízela ucelenou vizi budoucnosti, odpovídá na aktuální obavy voličů a staví se do role štítu proti hrozbám, které sama definuje: ohrožení demokracie, bezpečnostní nejistota či návrat populismu. Tento defenzivní tón má svůj důvod – Spolu čelí tlaku zprava i zleva a snaží se mobilizovat své jádro, které se obává návratu hnutí ANO nebo nástupu antisystémových stran.

Reaktivní přístup je patrný i u komunistické koalice Stačilo. Její program je formulován téměř výhradně jako odpor proti současné vládě. Kritika Fialova kabinetu tvoří osu celé kampaně, zatímco konkrétní návrhy se omezují na symbolické kroky, jako je audit veřejných financí. Namísto budoucího směřování země se tak voličům nabízí spíše slib důkladného zúčtování s minulostí.

Předvolební kampaně se v letošním roce nesou ve znamení obrany pozic a mobilizace vlastních příznivců. Namísto inspirativních vizí budoucnosti dominují apely na loajalitu a výzvy k ochraně „našeho způsobu života“ před údajnými hrozbami zvenčí i zevnitř. Politické subjekty se nesnaží výrazněji rozšiřovat svůj voličský okruh; místo toho se soustředí na upevnění stávajících pozic skrze vymezování se vůči „těm druhým“. Tón kampaní tak působí spíše defenzivně než ambiciózně, často spoléhá na polarizaci, emocionální rétoriku a zjednodušené sdělení.

Nejvýraznějším programovým tématem napříč politickým spektrem zůstává ekonomická situace, konkrétně dlouhodobě vysoká inflace, zdražování základních potřeb a obavy z poklesu životní úrovně. Politici napříč spektrem slibují snížení cen energií, zajištění důstojných důchodů či dostupnější bydlení, přičemž se většinou opírají o každodenní zkušenosti občanů a osobní příběhy, nikoli o ucelené systémové návrhy či dlouhodobé strategie. Ty ve většině případů zůstávají buď velmi obecné, nebo zcela absentují.

Zvláště silně rezonuje kritika současné vlády vedené premiérem Petrem Fialou. V kampani se prosazuje motiv „Antifiala“, který v mnohém připomíná dřívější „Antibabiš“ – hlavní mobilizační symbol opozice. Koalice Stačilo, SPD i další opoziční formace stavějí svou argumentaci na požadavku změny a návratu „politické normálnosti“. V centru jejich sdělení je slib auditů, očisty státní správy a „odhalení lumpáren“. Vládní koalice naopak vsází na obranný narativ – apeluje na potřebu hájit demokratické hodnoty a institucionální zakotvení Česka v rámci Západu. Reaguje tak na rostoucí míru nedůvěry části veřejnosti vůči domácím institucím i mezinárodním partnerům.

V kampaních populistických a nacionalistických stran výrazně zaznívá otázka národní suverenity a bezpečnosti. Tato témata se spojují s odmítáním Green Dealu, ostrou kritikou Evropské unie a varováním před neřízenou migrací. Argumentace se často opírá o silné výrazy a černobílá schémata, kdy složitá geopolitická a environmentální témata redukují na jednoduché a emocemi nabité obrazy hrozeb přicházejících z vnějšku. Důraz na ochranu tradičních hodnot, bezpečnosti a „českého způsobu života“ slouží jako nástroj pro upevnění voličské identity.

Zajímavým, byť rozporuplným prvkem letošní kampaně je časté odvolávání se na transparentnost, pravdomluvnost a „politickou slušnost“. Tyto pojmy však ve většině případů nejsou podloženy konkrétními návrhy, jak jich reálně dosáhnout. Výrazy jako „očista veřejných financí“ či „boj s korupcí“ zůstávají spíše na úrovni rétorických gest než realizovatelných programových závazků. Stejně povrchně se politické subjekty stavějí i k dalším složitějším tématům – například k reformě zdravotnictví, digitalizaci státní správy nebo klimatické transformaci.

Jedním z nejvýraznějších deficitů letošních kampaní je absence hlubší reflexe klimatické krize a jejího dopadu na českou společnost a ekonomiku. Přestože některé strany ostře kritizují evropskou klimatickou politiku nebo Green Deal, prakticky žádný subjekt nenabízí ucelenou představu, jak má Česko zvládnout přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku bez dramatických dopadů na sociálně slabší skupiny. Namísto konkrétních plánů na modernizaci energetiky, podporu inovací nebo investice do výzkumu převažuje defenzivní postoj, který se vyhýbá jakékoli náročnější vizi.

Obdobný nedostatek ambice je patrný i v oblasti zdravotnictví. Ačkoli dostupnost lékařské péče patří dlouhodobě k nejfrekventovanějším obavám veřejnosti, politické reakce jsou překvapivě vlažné. Programy často postrádají konkrétní návrhy na posílení prevence, řešení personální krize či zkvalitnění péče v regionech. Výrazně podhodnocené zůstává také školství – téma investic do vzdělávání, podpory učitelů, digitální gramotnosti a přípravy mladé generace na měnící se trh práce se pohybuje na okraji politického zájmu.

Zcela marginální postavení má rovněž digitalizace a modernizace veřejné správy. Oblast, která v řadě evropských zemí představuje klíčový nástroj pro zvyšování efektivity státního aparátu, snižování byrokracie a zkvalitnění služeb občanům, se v českém prostředí do kampaní téměř nepromítá. Namísto konkrétních plánů a investic voliči slýchají spíše všeobecné výzvy k „úklidu po předchůdcích“ nebo sliby o „skoncování s rozkrádáním“.

Jedním z nejvýraznějších opomenutí letošní kampaně je ignorování hlubokých demografických proměn, které budou zásadně ovlivňovat českou společnost v příštích dekádách. Přestože experti dlouhodobě varují před stárnutím populace a jeho dopady na důchodový systém, zdravotnictví i sociální služby, politická reprezentace zatím nenabízí ucelenou strategii, jak těmto výzvám čelit. V kampaních se objevují dílčí návrhy, například zvýšení kapacit domovů pro seniory či jednorázové valorizace důchodů, ale chybí systémový pohled, který by zahrnoval udržitelnou důchodovou reformu, podporu mezigenerační solidarity nebo rozvoj komunitních forem péče.

Podobně nedostatečně reflektovaným tématem je přístup mladých lidí k bydlení a pracovnímu uplatnění. Ceny nemovitostí i nájmů zůstávají pro většinu mladé generace nedostupné, přičemž stát zatím nepřišel s účinnými nástroji, jak tuto situaci řešit. Programy politických stran se často omezují na obecné fráze o podpoře dostupného bydlení, ale konkrétní návrhy – například rozvoj nájemního bydlení, podpora družstevní výstavby nebo zvýhodněné úvěry – se objevují jen výjimečně a bez širší koncepce.

Další výzvou, která by si zasloužila zásadní politickou pozornost, je přizpůsobení pracovního trhu měnícím se potřebám mladé generace. Ta čelí nejen nejistotě způsobené technologickými proměnami, ale i nedostatku příležitostí odpovídajících jejím kvalifikacím a aspiracím. Zároveň narůstá podíl mladých lidí v tzv. prekarizovaných formách zaměstnání – bez stabilních smluv, sociálního zabezpečení a vyhlídek na profesní růst. Politické programy však tuto realitu většinou ignorují, nebo ji redukují na témata typu „podpora podnikání“ či „snížení daňové zátěže“.

Zcela stranou pak zůstává debata o kvalitě a smyslu současného vzdělávacího systému ve vztahu k proměňujícím se potřebám pracovního trhu. Téma digitální gramotnosti, rekvalifikací, celoživotního vzdělávání či podpory inovací se v kampaních objevuje spíše okrajově a formálně. Chybí snaha vytvořit komplexní rámec, který by spojoval vzdělávací politiku s hospodářskou strategií a reagoval na trend automatizace, umělé inteligence či rostoucího významu kreativního a technologického sektoru.

Absence těchto zásadních témat v předvolební debatě odhaluje hlubší strukturální problém: česká politika se orientuje především na řízení aktuálních krizí, nikoli na strategickou přípravu společnosti na změny, které jsou nezvratné a zásadní. Výsledkem je politický diskurz, který reaguje na nálady veřejnosti, ale přehlíží potřebu dlouhodobé vize. Mladá generace, která by měla být hybatelem budoucích změn, tak zůstává v očích politické elity spíše pasivním objektem než aktivním partnerem.

Současná předvolební kampaň odhaluje víc než jen taktiku jednotlivých stran. V mnohém slouží jako lakmusový papírek stavu politické kultury, schopnosti veřejné debaty a odvahy čelit dlouhodobým výzvám. Volby totiž nejsou pouze arénou konkurenčních slibů – představují především moment, v němž se společnost rozhoduje, zda chce být spravována v duchu reaktivního pragmatismu, nebo s vizí a odpovědností přesahující jedno volební období.

V době hlubokých strukturálních proměn – demografických, technologických, environmentálních i společenských – se stává čím dál zřejmějším, že setrvačnost a oportunismus nejsou cestou vpřed. Od politiky, která se omezuje na hašení krizí a správu nejbližší budoucnosti, nelze očekávat řešení pro zemi, jež čelí tlakům globální konkurence, klimatické nejistoty a generační nerovnováhy.

Tato situace klade nároky nejen na politické elity, ale i na voliče samotné. Bez artikulované poptávky po strategickém a kompetentním vládnutí nelze očekávat, že nabídka bude jiná, než jakou dnes vídáme – defenzivní, polarizovaná a často zbavená hlubšího smyslu. Odpovědnost za podobu veřejného prostoru není jednostranná; vyžaduje od každého občana nejen volební účast, ale i ochotu vyžadovat politiku, která bere vážně komplexitu dnešního světa.

Pokud má být příští politické období skutečně příležitostí k posunu, nikoli pouze k obměně rétoriky, bude třeba, aby si společnost jako celek kladla vyšší nároky – na kvalitu vize, odvahu k nepopulárním rozhodnutím i úroveň veřejné diskuse. Demokracie není samozřejmost, ale proces, který stojí a padá s tím, nakolik jsou její aktéři ochotni myslet nejen na příští volby, ale i na příští generace.