ANALÝZA | NATO lavíruje mezi tlakem USA a hrozbou z Ruska. Spojenci chtějí uklidnit Trumpa a zároveň rozumně zajistit svou obranu

Členské státy Severoatlantické aliance schválily zvýšení výdajů na obranu na úroveň pěti procent hrubého domácího produktu. Požadavek vznesl americký prezident Trump a lídři NATO jej podpořili na jednání v nizozemském Haagu.

Navzdory obecné shodě mezi členskými zeměmi vyvolal návrh i kritické reakce. Podle serveru Politico nejvýrazněji protestovalo Španělsko, které usilovalo o úpravu závazného znění dokumentu ze „zavazujeme se“ na „spojenci se zavazují“. „Každý člen NATO má právo a povinnost rozhodnout se, zda tyto oběti přijme, a my jako suverénní země se rozhodli tak neučinit,“ uvedl španělský premiér Pedro Sánchez.

Zároveň upřesnil, že jeho země plánuje vynaložit na obranu 2,1 % HDP. Tyto prostředky mají pokrýt „pořízení a udržení veškerého personálu, vybavení a infrastruktury požadované aliancí, aby bylo možné čelit těmto hrozbám s využitím našich kapacit“.

Postoj Španělska potvrdil i generální tajemník NATO Mark Rutte. „Tímto potvrzuji, že dohoda na nadcházejícím summitu NATO dá Španělsku flexibilitu při určování vlastní suverénní cesty k dosažení cíle v oblasti kapacit a ročních zdrojů nezbytných jako podíl HDP, a při předkládání vlastních ročních plánů,“ uvedl.

Celková suma pěti procent HDP se má skládat ze 3,5 % určených na tzv. tvrdou obranu, tedy na výzbroj a vojáky. Zbylých 1,5 % má být investováno do oblastí, jako je kybernetická bezpečnost či vojenská mobilita.

Není jasné kdy, ani jak

Zatím není jasné, do kdy mají členské státy NATO dosáhnout nové hranice pěti procent HDP na obranu. „V současné době v Severoatlantické radě jednáme o časovém harmonogramu a o tom, co bude zahrnuto do 5 %, a to jak z hlediska základních obranných výdajů, tak i výdajů souvisejících s obranou a bezpečností,“ uvedl americký velvyslanec při NATO Matthew Whitaker.

Dvouprocentní hranice, stanovené původními závazky Aliance, zatím dosahuje jen 23 z 32 členských zemí. Španělsko a Itálie oznámily, že tohoto cíle dosáhnou letos, zatímco Kanada počítá s jeho splněním v roce 2027. Generální tajemník NATO Rutte přesto zůstává optimistický. „Uděláme obrovský krok vpřed, posílíme odstrašování a obranu tím, že se dohodneme na nových cílech v oblasti schopností,“ prohlásil.

S návrhem na navýšení výdajů na pět procent přišel v lednu americký prezident Trump. Zpočátku byl návrh řadou států vnímán jako přehnaný, ale v průběhu několika měsíců získal širší podporu. Se souhlasem přišlo mimo jiné i Německo jako největší evropská ekonomika a Francie.

Diskuse se vedou také o tempu navyšování. Nejčastěji se zmiňuje rok 2032 jako možný termín dosažení cíle. „Dosáhnout 3,5 procenta v příštím roce nebo 3,5 procenta v roce 2030 není stejné úsilí. Uvidíme, zda budou zavedeny revizní doložky. Existuje celá řada poněkud důležitých detailů, které by Trumpovi pomohly dosáhnout politického vítězství s 5 %, a zároveň by zůstaly pro spojence NATO víceméně zvládnutelné,“ vysvětlila Camille Grand z Evropské rady pro zahraniční vztahy.

Mezi největší zastánce rychlého navýšení patří Dánsko a Litva. „Spojenci NATO si nemohou dovolit čekat dalších sedm let na zvýšení vojenských výdajů,“ uvedly ve společném prohlášení dánská premiérka Mette Frederiksenová a litevská ministryně obrany Dovilė Šakalienėová.

Velvyslanec USA Whitaker zdůraznil, že tlak na navýšení nepochází pouze z Washingtonu. „Žádáme všechny spojence, aby zvýšili své rozpočty, jak jen to bude možné a jak nejrychleji to bude možné, s vědomím, že tento časový rámec nestanovují Spojené státy, ale naši protivníci,“ upozornil.

Dvojí standardy?

Zatímco členské státy NATO diskutují o časovém rámci a konkrétní podobě navýšení obranných výdajů na pět procent HDP, americký prezident naznačil, že Spojené státy by se tímto závazkem řídit neměly. Spojené státy v současnosti vydávají na obranu přibližně 3,4 % HDP. Podle Trumpa má americká výjimka oporu v historické roli Washingtonu v Alianci. „NATO podporujeme už tak dlouho. Takže si nemyslím, že bychom měli, ale myslím si, že země NATO by měly, rozhodně,“ uvedl.

Jeho rétorika však ostře kontrastuje s doložitelnými historickými fakty, které připomínají klíčovou roli spojenců v rámci Severoatlantické aliance v době, kdy se samy Spojené státy ocitly v bezprecedentní bezpečnostní krizi. Byly to právě členské státy NATO, kdo v reakci na teroristické útoky z 11. září 2001 aktivovaly článek 5 Severoatlantické smlouvy, a to vůbec poprvé od vzniku Aliance v roce 1949. Tento krok znamenal, že útok na USA byl vnímán jako útok na všechny členské státy a vyžadoval společnou odpověď.

Výsledkem bylo rozsáhlé nasazení sil v Afghánistánu, které se uskutečnilo pod hlavičkou mezinárodní mise ISAF a později i dalších operací. Do bojových i podpůrných operací se zapojila drtivá většina spojeneckých států, a to jak z Evropy, tak z mimoevropských členských zemí. Mnohé z nich přitom v následujících letech nesly značné náklady – nejen finanční, ale především lidské. Některé armády přišly o desítky až stovky vojáků, další se musely vypořádávat s dlouhodobými následky působení v náročném terénu a v nevyzpytatelném bezpečnostním prostředí.

Tato kapitola moderních dějin Aliance tak připomíná, že solidarita v rámci NATO není jednosměrná a že také menší či méně výkonné státy byly ochotny jednat, když Spojené státy čelily útoku. Připomíná rovněž, že princip kolektivní obrany má svou konkrétní a velmi nákladnou podobu, a že jej nelze zúžit pouze na procenta hrubého domácího produktu.

Strach Trumpa odmítnout

Členské státy Severoatlantické aliance hledají rovnováhu mezi uspokojením požadavků amerického prezidenta Donalda Trumpa a posílením vlastní obrany proti hrozbě z východu. Podle některých analytiků se snaha vyhovět Washingtonu stala jedním z hlavních motivů současného zvyšování obranných rozpočtů. „Nikdo nechce Trumpovi říct ne,“ uvedl bezpečnostní analytik Mujtaba Rahman z Eurasia Group. Jak informoval New York Times, cílem je především „udržet Trumpa spokojeného“ a předejít destabilizaci Aliance zevnitř.

Napětí mezi politickými a strategickými cíli NATO podle expertů přetrvává. „Je to do značné míry podvod. Určitá realita tu je, protože výdaje na obranu v celé Evropě rostou, ale spíše kvůli Vladimíru Putinovi než Donaldu Trumpovi,“ zdůraznil Jeremy Shapiro z Evropské rady pro zahraniční vztahy.

V reakci na tlak Bílého domu se spojenci rozhodli rozdělit cílové výdaje do dvou složek – 3,5 % HDP má jít na tzv. tvrdou obranu, tedy vojenský personál, zbraně a techniku; zbývajících 1,5 % na podpůrné oblasti, jako je výstavba infrastruktury, kybernetická bezpečnost či diplomatické a vzdělávací programy. Podle některých hlasů tak vzniká uměle konstruovaný rámec, který má Trumpovi poskytnout politické vítězství, aniž by zásadně zatížil spojenecké rozpočty.

„Ve skutečnosti je Trumpův benchmark reálný i nereálný. Reálná hodnota je 3,5 %, což nemá nic společného s Trumpem, ale vše s tím, aby NATO dostalo to, co považuje za nutné. Nereálná část je 1,5 %, což je PR tah Trumpa,“ vysvětlila Nathalie Tocci z italského Institutu mezinárodních vztahů. „A pokud magické číslo 5 % zajistí spíše benigní lhostejnost než zlovolnou nepřátelství, tím lépe.“

Do celkových výdajů by se podle některých představitelů měla počítat i vojenská a finanční pomoc Ukrajině, která hraje klíčovou roli v zadržování ruské expanze. „Podpora Ukrajiny je ve skutečnosti investicí do naší vlastní bezpečnosti,“ uvedl švédský ministr obrany Pål Jonson.

Někteří evropští představitelé však upozorňují, že diskuse by se měla více zaměřit na efektivitu a udržitelnost investic, nikoli pouze na dosažení číselného cíle. „Musíme najít realistický kompromis mezi tím, co je nutné, a tím, co je skutečně možné utratit,“ zdůraznil německý ministr obrany Boris Pistorius. Podle lucemburské ministryně obrany Yuriko Backesové pak „naši bezpečnost zajistí schopnosti, ne procenta. To by mělo být hnacím motorem našich investic, ne naopak.“

Pozadí debat tak zůstává rozporuplné. Zatímco Trumpova administrativa usiluje o rychlé a zjevné výsledky, evropské vlády se pokoušejí vybalancovat domácí politické tlaky, reálné rozpočtové možnosti i dlouhodobé strategické potřeby. NATO se kvůli tomu ocitá v nelehké pozici: snaží se přizpůsobit proměnlivým požadavkům svého nejsilnějšího člena, aniž by přitom ztratilo vlastní strategickou soudržnost.