ANALÝZA | Ne vše je zlato, co se třpytí. Ekonomický boom na Blízkém východě je vykoupen utrpením i krví

Blízký východ prochází pozvolnou, avšak nezvratnou proměnou. Většina tamních států už dávno není definována výhradně konfliktem a jejich hospodářská dynamika nabírá tempo, které bylo ještě v minulém století nemyslitelné. Ano, existují výjimky. Sýrie či Irák zůstávají uvězněny v důsledcích vleklých občanských a intervenčních válek a stále balancují na hraně kategorií označovaných jako „padlé státy“. Bylo by však chybou považovat tento stav za obraz celého regionu, protože realita je výrazně pestřejší a v mnoha ohledech i překvapivě optimistická.

Stačí pohlédnout na prudce expandující ekonomiky Arabského poloostrova. V ostrém kontrastu s tragickou realitou Jemenu zde státy jako Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Katar, Bahrajn či Omán zažívají hospodářský boom, který má ve světovém měřítku jen málo srovnatelných obdob.

Pokud chceme navázat zářným příkladem modernizace a stabilizace v regionu, Omán je ukázkový případ. Zatímco mnoho států Blízkého východu se stále potýká s důsledky strukturálních slabin a geopolitických šoků, Maskat předvádí, že disciplinovaná fiskální politika, diverzifikace a systematické reformy mohou skutečně měnit ekonomickou realitu, jak uvádí i Mezinárodní měnový fond ve své nejnovější zprávě.

A právě tato kombinace stability, viditelného ekonomického posunu a dlouhodobého plánování vysvětluje, proč se Omán stává tématem, které už nelze přehlížet. Jeho transformace totiž neuniká ani západní veřejnosti. Země si díky bezpečnému prostředí, rozvíjející se infrastruktuře a celkově předvídatelné atmosféře získává rostoucí pozornost jako cíl cest či investic. Nejde tedy o irelevantní zemi, ale o relevantní prvek širší regionální mozaiky, v níž Omán začíná hrát podstatně viditelnější roli než dříve.

Ománská ekonomika totiž v posledních letech prokazuje pozoruhodnou odolnost. Navzdory proměnlivým cenám ropy a zvyšující se globální nejistotě země pokračuje v růstu taženém sektory, které s ropou nemají nic společného, od výroby přes logistiku až po zemědělství. Inflace zůstává nízká a státní finance jsou v natolik dobré kondici, že se daří dál snižovat veřejný dluh.

Stejně důležité je, že tato čísla nestojí ve vzduchoprázdnu. Omán dál postupuje v rámci své dlouhodobé strategie rozvoje, známé jako Vision 2040. Reálný pokrok je vidět v modernizaci pracovního trhu, zlepšování podnikatelského prostředí, přetváření státních podniků, rozvoji obnovitelných zdrojů i digitalizaci veřejné správy. Bankovní sektor přitom zůstává stabilní a dobře kapitalizovaný, což je pro širší hospodářskou transformaci naprosto klíčové.

Výsledkem je země, která byla ještě před dekádou vnímána jako ekonomicky utlumená a příliš závislá na ropě, zatímco dnes působí jako jeden z nejpřesvědčivějších příkladů, že systematická reforma a makroekonomická disciplína mají smysl. Omán tím dodává celému regionu notnou dávku kredibility a zároveň nastavuje laťku, kterou už nebude možné ignorovat.

Na ománský příklad přirozeně navazuje situace ve Spojených arabských emirátech, které představují dlouhodobě nejvýraznější hospodářské centrum regionu. Zatímco Omán ukazuje, jak může disciplinovaná modernizace postupně měnit strukturu celé ekonomiky, Spojené arabské emiráty demonstrují, co dokáže stát, který svou transformaci zahájil s několikaletým předstihem a dotáhl ji do podoby skutečně komplexního modelu.

Emiráty dnes procházejí další fází ambiciózní přestavby — tentokrát orientované méně na infrastrukturu a více na vzdělávání, inovace a globální konkurenceschopnost. Nejde o kosmetické úpravy, ale o strategické posilování lidského kapitálu, které má domácímu obyvatelstvu zajistit schopnost uspět v ekonomice založené na technologiích a znalostech. Tento přístup se promítá i do mezinárodní pozice země, protože díky své infrastruktuře, regulační pružnosti a digitálnímu ekosystému se Emiráty etablovaly jako obchodní a investiční uzel celého Blízkého východu.

Klíčové je, že tato dominance nestojí jen na ropě. Naopak, opírá se o logistickou infrastrukturu světové úrovně, rychlou adaptaci digitálních technologií a síť progresivních ekonomických partnerství, která podporují hladkou konektivitu se světem. Výsledkem je prostředí, které systematicky přitahuje kapitál, talent i firmy a funguje jako stabilní základna pro dlouhodobě udržitelné hospodářské rozšiřování.

Na dynamiku Emirátů dnes přirozeně navazuje i postupná, avšak mimořádně ambiciózní proměna, kterou prochází Saúdská Arábie. Zatímco Emiráty dlouhodobě udávají regionální tempo a profilují se jako obchodní a inovační uzel, Rijád se rozhodl vykročit ještě dál, směrem k rozsáhlé restrukturalizaci celé ekonomiky, jejímž cílem je minimalizovat závislost na ropě a vybudovat robustní průmyslovou a technologickou základnu.

Jádrem saúdské strategie je například podle serveru The Economist investice do lidí, konkrétně rozšíření vzdělávacího systému, podpora celoživotního vzdělávání a vytváření podmínek pro vznik kvalifikované, konkurenceschopné domácí pracovní síly. Království tím reaguje na potřebu transformovat svou ekonomiku směrem k odvětvím s vysokou přidanou hodnotou, tedy průmyslu, technologiím či moderním službám, a zároveň otevírá značný prostor pro podniky, které dokážou tento posun využít.

Ne vše je zlato, co se třpytí

Než však propadneme dojmu, že regionální transformace představuje jen příběh dynamiky, investic a modernizace, je nutné připomenout i její temnější stránku. A právě zde platí ono klasické: ne vše je zlato, co se třpytí. Opakovaně na to upozorňují humanitární organizace v čele s Human Rights Watch.

Za líbivou fasádou otevřenosti a modernity, kterou se snaží prezentovat zejména Spojené arabské emiráty, přetrvává realita, kterou nelze ignorovat. Zatímco Emiráty vystupují jako vzor technologické progresivity, investiční přitažlivosti a globálního propojení, zprávy organizací zabývajících se lidskými právy ukazují zcela jiný obraz – tvrdá omezení svobody projevu, zásadní problémy v soudnictví a opakované případy nespravedlivých hromadných procesů. Řada disidentů, aktivistů a akademiků si odpykává dlouholeté tresty na základě vágních obvinění, často po procesech, které nesplňují ani základní standardy spravedlivého řízení.

Stejně alarmující je situace migrantů, bez nichž by ekonomika Emirátů nemohla fungovat. Jejich postavení zůstává extrémně zranitelné, od rizika svévolného obvinění či deportace přes nevymahatelnost pracovních práv až po vystavení extrémním teplotám, které se s postupující klimatickou změnou stávají ještě nebezpečnějšími. Problémy jsou patrné i v oblasti rodinného práva, postavení žen či trestního práva, kde přetrvávají prvky, které ostře kontrastují s veřejně prezentovaným obrazem liberální modernizace.

V kontextu regionální transformace je proto nezbytné dívat se na emirátský model střízlivě. Ano, jeho dynamika je nesporná a ekonomická atraktivita je realitou. Ale zároveň je nutné uznat, že pod jeho povrchem existuje celá řada systémových selhání, která zůstávají neřešena a která představují zásadní morální i politickou výzvu.

Na problematické stránce emirátského modelu ovšem není nic ojedinělého. Podobné rozpory mezi ambiciózní modernizační rétorikou a tvrdou realitou najdeme i v Kataru, který se v uplynulé dekádě snažil vystoupit z regionálního stínu prostřednictvím prestižních projektů a globálních sportovních akcí. Jenže právě zde platí, že lesk mezinárodních událostí dokáže až příliš snadno zakrýt hluboké strukturální problémy.

Přípravy na fotbalový šampionát v roce 2022 byly dlouho vnímány jako symbol katarského vzestupu. Ve skutečnosti však odhalily systém, který stojí na masovém využívání zranitelných zahraničních pracovníků a na přetrvávání mechanismů, jež jim prakticky znemožňují bránit svá práva, jak zdůraznila například Amnesty International. Zprávy mezinárodních organizací přinášely opakované důkazy o nucené práci, podvodných náborových praktikách, nevyplácených mzdách či o odebírání pasů – a to přímo na projektech spojených s výstavbou stadionů a přilehlé infrastruktury.

Pro mnoho dělníků, zejména z jižní Asie, se slib práce v Kataru změnil v dluhovou past, v níž byli zcela závislí na zaměstnavateli a vystaveni hrozbě deportace nebo obvinění, pokud se pokusili odejít. Rámec, který měl zajistit jejich ochranu, zjevně selhával – příliš slabý, příliš formální a často nerespektovaný v praxi.

Kontrast je o to výraznější, že Katar se dlouhodobě prezentuje jako moderní a otevřené centrum sportu, kultury a investic. Přesto jeho přístup k pracovním právům a k ochraně těch, kteří byli klíčoví pro realizaci nejvýznamnějších projektů posledních let, vrhá vážné pochybnosti na to, nakolik je jeho reforma skutečně udržitelná a nakolik stojí na pevných základech.

Stejně jako v případě Emirátů tak platí, že obraz navenek může být působivý, ale realita si žádá podstatně střízlivější hodnocení. Pokud má mít regionální transformace skutečnou legitimitu, nemůže přehlížet ani tuto kapitolu – zvlášť když právě pracovníci, kteří stáli u zrodu katarského globálního momentu, nesli na svých bedrech jeho nejvyšší lidské náklady, včetně těch smrtících.