ANALÝZA | Nikdo neví, co bude. Trump jde po neexistujícím venezuelském „kartelu“

Pokud by se americký prezident Trump v rámci protidrogové kampaně odhodlal k přímému zásahu proti Venezuele, vstoupil by tím na mimořádně rizikové geopolitické území. Je téměř jisté, že reakce by byla rozsáhlá a mnohovrstevná. Caracas totiž není jen dalším problémovým státem v regionu. Funguje jako poslední pevný opěrný bod autoritářských mocností v Jižní Americe.

Režim Nicoláse Madura se po léta drží u moci právě proto, že se opírá o podporu zemí jako Rusko, Čína či Írán, které využívají venezuelské území k ochraně vlastních zájmů a k prosazování protiváhy vůči americkému vlivu v západní hemisféře. Jakýkoli pokus o vojenský zásah by proto nebyl jen lokální epizodou, ale potenciálním spouštěčem řetězové reakce napříč regionem i mimo něj.

Trump by tak musel počítat nejen s diplomatickou eskalací, ale i s možnými asymetrickými kroky ze strany zmíněných autoritářských partnerů Venezuely. A je otázkou, zda by americká veřejnost i spojenci v NATO byli ochotni nést náklady takového dobrodružství. Na druhou stranu, tlak na Caracas může být účinný, pokud je veden systematicky a s jasnou strategií, nikoli však jako rychlé gesto síly.

Maduro si po léta budoval jakousi ochrannou zeď ze služeb a technologií od amerických rivalů – kubánské kontrarozvědky, čínských radarů, íránských člunů a především ruských zbraní. Tato infrastruktura je výsledkem miliardových investic, které Caracas použil k posílení režimní obrany ve chvíli, kdy se Západ obrátil zády.

Současně však platí, že zmínění partneři už zdaleka nejsou tím, čím bývali. Rusko je vyčerpané vleklými konflikty a sankcemi, Írán má vlastní regionální krize, Čína dává přednost opatrné diplomacii před riskantními vojenskými výpravami a Kuba sama prochází ekonomickým kolapsem. Jejich ochota nést jakékoli reálné náklady kvůli Madurovi je tudíž mizivá, jak upozorňuje americký list New York Times. Dlouholetá „strategická partnerství“ tak vypadá spíš jako politické divadlo – demonstrace loajality bez skutečné síly.

Přesto není radno tyto vazby podceňovat. Čína zůstává hlavním odběratelem venezuelské ropy, což Madurovi poskytuje alespoň minimální likviditu. Rusové udržují Caracas v chodu prostřednictvím obchodní podpory a občasných logistických signálů – nákladní letadla, servis techniky, přítomnost poradců. Z vojenského hlediska má Venezuela stále dost schopností, aby případnému americkému komandu způsobila ztráty, zejména díky ruským systémům jako Igla či S-300, i když jejich reálný technický stav je sporný.

Největší roli však hraje Havana. Kubánští operativci tvoří jádro Madurovy osobní ochrany i kontrarozvědky v armádě. Jejich úkol je prostý – zabránit rozkladu režimu zevnitř. A právě tato vrstva může být paradoxně efektivnější než ruské rakety či čínské radary. Ve chvíli, kdy Amerika zvyšuje tlak, režim nepočítá s tím, že by obrannou linii držely Su-30 nebo pobřežní baterie – víc sází na to, že vojáci se neodváží přejít k opozici. Vnitřní soudržnost je totiž téměř posledním aktivem, které Madurovi zůstalo.

Trumpova strategie, oscilující mezi vyhrožováním úderem a nabídkami jednání, tuto dynamiku jen komplikuje. Skutečný problém nespočívá v tom, zda by USA dokázaly vojensky rozdrtit venezuelskou armádu – o tom neexistují v podstatě žádné pochyby. Otázkou je, zda by intervence nezpůsobila přesně to, čeho se Washington obává, tedy zatažení mocností, které sice nejsou ochotné Madurovi pomoci zásadně, ale mohou zasáhnout způsobem, jenž výrazně zvýší cenu celé operace.

A pak je tu ještě jeden nepříjemný fakt. Venezuela je dnes ekonomická troska. Její strategická hodnota pro spojence slábne úměrně tomu, jak se její HDP propadá. Režim je chudý, izolovaný a stále méně užitečný i pro své tradiční patrony. Ti nemají zájem pouštět se do riskantního konfliktu jen proto, aby udrželi u moci lídra, jehož politická budoucnost je nejistá a ekonomická návratnost mizivá.

Výsledkem je paradox, kdy je Maduro dost slabý na to, aby ho Trump mohl snadno ohrozit, ale dost „děravě“ chráněný na to, aby případná operace nesla reálné riziko ztrát a strategických komplikací. Pokud by se USA rozhodly pro přímý zásah, nešlo by o rychlé chirurgické řešení, ale o operaci, jejíž dopady by se přelily daleko za hranice Venezuely. V takové situaci je nerozhodné lavírování ve Washingtonu spíš známkou rozpaků než síly.

CIA už dostala zelenou

Umístění největší americké letadlové lodě USS Gerald R. Ford v Karibiku naznačuje, že tlak na Caracas se přesouvá do nové fáze, mnohem ostřejší a mnohem méně předvídatelné. Trump dal zelenou balíčku tajných operací CIA, které mají podle všeho vytvářet „předpolí“ pro případnou vojenskou akci. 

Zároveň pokračuje s neoficiálními diplomatickými kontakty, v nichž Maduro naznačuje ochotu obchodovat, dokonce i uvolnit politickou moc, pokud by získal čas. Tento rozpor – kombinace nátlaku, sabotáže a paralelního vyjednávání – vytváří prostředí, v němž není jasné, zda Bílý dům směřuje k dohodě, nebo k zásahu.

Mluví se o operacích, které mohou mít podobu sabotáže, kyberútoků či psychologických kampaní. Tyto kroky by umožnily Washingtonu ochromit režim bez okamžitého nasazení pozemních jednotek. Pentagon zároveň připravuje seznamy cílů, od drogových zařízení po vojenské jednotky přímo loajální Madurovi. Všechny tyto scénáře jsou otevřené, nic ale není definitivní. Tlak však konstantně roste.

Operation Southern Spear (česky Jižní kopí) je v tomto ohledu zásadní. Jde o největší americké námořní rozmístění v regionu od karibské krize v roce 1962. Patnáct tisíc vojáků, přítomnost Gerald R. Ford, skupin mariňáků a sílící infrastruktura v Portoriku dohromady představují sílu, která má vyvolat nervozitu nejen v Caracasu, ale i u jeho mezinárodních patronů. Washington tím vysílá signál, že možnost přímého zásahu je skutečně na stole.

Současně však běží diplomatická linka, v níž Maduro nabízí přístup k venezuelským ropným polím americkým společnostem. To je škodlivě upřímný signál slabosti, protože režim chápe, že jeho vyjednávací pozice se hroutí, a snaží se koupit čas. Paradoxně ale naráží na to, že jakákoli prodleva je pro Bílý dům nepřijatelná. Vzniká tak patová situace, kdy Maduro nabízí příliš málo a příliš pozdě, zatímco Washington zatím nemá jednotný názor na finální strategii.

Je zřejmé, že Trump a jeho poradci zvažují tři možné trajektorie. První: diplomatickou dohodu, která by americkým energetickým firmám otevřela venezuelské zásoby. Druhá: řízený odchod Madura, a to s minimálním rozvratem země. Třetí: přímé svržení režimu silou. Každá z těchto cest má jiné náklady, jinou politickou logiku a jiné riziko mezinárodního dopadu. Znepokojivá je především skutečnost, že v zákulisí dosud neexistuje jasná preference.

Další vrstvu představuje rozhodnutí označit tzv. Cartel de los Soles za teroristickou organizaci. I když tento strukturální pojem není tradičním kartelem, umožňuje Washingtonu právně rámovat Madurovu vládu jako entitu podporující terorismus. To se rovná otevřeným dveřím k vojenskému zásahu, pokud jej prezident označí za nutný. 

Eskalace přitom už dávno není pouze otázkou symboliky – USA provedly přes dvacet úderů proti lodím údajně zapojeným do drogového pašování, přičemž desítky lidí zahynuly. Nedostatek transparentních důkazů ohledně nákladu těchto plavidel jen posiluje podezření, že cílem není boj s drogami, ale postupné vytváření precedentu pro širší operaci.

Podle expertů nejde o kartel

Trumpova administrativa začala systematicky prezentovat „Cartel de los Soles“ jako soudržnou, hierarchicky řízenou narkoteroristickou organizaci, s Madurem v roli „šéfa kartelu“. Tento rámec má jasný politický účel, kterým je vytvořit právní i morální základ pro vojenský zásah. Jenže podle odborníků, kteří tuto oblast studují desítky let, jde o konstrukci, která hrubě neodpovídá realitě.

Phil Gunson z International Crisis Group to shrnul jasně – žádná taková organizace neexistuje. „Není žádná rada kartelu, žádná struktura. Je to jen metafora,“ upozornil. Termín se zrodil v 90. letech jako posměšné označení pro zkorumpované venezuelské generály, jejichž insignie slunce (soles) byly symbolem moci. Nikdy nešlo o skutečný kartel ve smyslu drogové struktury typu Sinaloa nebo Gulf.

Podobně Jeremy McDermott z InSight Crime zdůraznil, že jde o „catchall“ pojem pro státem prorůstající korupci, nikoli o integrovaný drogový syndikát. Tohle je podstatná výtka. Pokud chce Washington legitimizovat vojenské tažení, jazyk má zásadní význam. Zaměnit metaforu za reálnou organizaci znamená zkreslit povahu problému – a tím i oprávněnost vojenské operace.

Zkušenosti bývalých specialistů z DEA ukazují totéž. Ani americké, ani mezinárodní zpravodajské instituce nikdy neidentifikovaly Cartel de los Soles jako samostatný subjekt. Všechny hlavní zprávy – včetně National Drug Threat Assessment od DEA či World Drug Report od OSN jej konzistentně ignorují. Ne proto, že by venezuelská armáda nebyla zkorumpovaná, ale proto, že „kartel“ v klasickém smyslu prostě neexistuje.

Trumpova administrativa však mezitím postupuje kupředu, jako by šlo o neoddiskutovatelný fakt. V roce 2020 došlo k obvinění Madura u amerického soudu, a ačkoli šlo o vážné obžaloby založené na reálných transakcích a svědectvích, doprovodná narace o „kartelu“ byla podle expertů zjevně rétorická hyperbola. O to problematičtější je, že od té doby se tento pojem začal fixovat v americké politice a nyní i v rozhodnutích několika latinskoamerických vlád, které začaly označení přebírat.

Jinými slovy, metafora vytvořená venezuelskými novináři v 90. letech se během několika měsíců proměnila v oficiální základ pro mezinárodní protiteroristickou legislativu. A to vše v době, kdy se Pentagon připravuje na možný zásah, CIA dostává zelenou k tajným operacím a nálety na lodě podezřelé z pašování drog už zabily desítky lidí, a to bez jasných důkazů o jejich nákladu.

Reakce v regionu přitom nejsou jednotné. Některé vlády převzaly americkou linii bez odporu, zatímco kolumbijský leadership otevřeně říká, že jde o politický konstrukt sloužící jako záminka ke svržení režimů, které se Washingtonu nehodí. To je přesně typ hlubokého rozkolu, který může předcházet širší destabilizaci kontinentu, pokud Washington skutečně sáhne k síle.

A zde tkví klíčové riziko, na které experti upozorňují. Jestliže se politická operace začne opírat o zkreslené představy o nepříteli, pak je i rozhodovací proces postaven na vratkých základech. Zásah proti Madurovu režimu může být strategicky pochopitelný, ale není možné jej řídit podle narativů, které se rozcházejí s realitou. V opačném případě se Washington může ocitnout v situaci, v níž je cena zásahu vyšší, než sám předpokládal, a mezinárodní legitimita mnohem slabší, než potřebuje.